Family Point - Brno

Nedají nám spát. Myslíme na ně téměř neustále. Někdy jsme na ně příšerně naštvané. Často je milujeme až k zbláznění. Občas jim podsouváme vlastnosti, jaké ani zdaleka nemají. Sem tam intenzivně cítíme, že by nám bylo lépe bez nich. Většinou ale docházíme k závěru, že život bez mužů by byl k nesnesení.

Za svůj nepříliš dlouhý život jsem pochopila několik důležitých bodů ohledně mužů:
Pochopila jsem, že je naprosto hloupé doufat, že se mým působením nějaký muž změní. Sice se říká, že láska hory přenáší, ale koš s odpadky vám nevynese. Často platí, že co se muž nenaučil od vlastní maminky, nebo co se během svého života nenaučil sám, to už do něj nemá smysl vtloukat.

Co muž nevidí, nebo co mu není jasně řečeno, jakoby nebylo. My ženy jsme často přehnaně citlivé a přiznejme si, občas i dost vztahovačné (možná ne všechny, ale u mě a nejbližších kamarádek to rozhodně platí). Muži jsou jiní. Neměly bychom jim vyčítat, pokud si nevšimnou naší duševní nepohody, kterou dáváme najevo pouze strnulou tváří a jednoslovnými odpověďmi. Já bych kolem svého manžela mohla chodit celý týden nabubřelá jako tykev, ale pokud bych mu vysloveně neřekla, že mě něco trápí, nedošlo bych u něj k příliš empatické reakci.

Dnes už také vím, že důležité věci se nesmí s mužem řešit u zapnuté televize (obzvlášť ne u sportovních zpráv). Dané zjištění v mém případě přišlo docela pozdě. Zpočátku mě neustále překvapovalo, že mi manžel během sledování sportu vše odkýval a nasliboval splnit do posledního puntíku veškeré požadavky. Bohužel po pár dnech byl schopen přísahat, že jsme se o ničem takovém v životě nebavili.

Smířila jsem se s tím, že muži nejsou příliš všímaví – hlavně, co se týká detailů. Když jsem si v pubertě nechala zkrátit vlasy (asi tak o půl metru) a zeptala jsem se svého otce, co na tu proměnu říká, s hlubokým zamyšlením ve tváři mi odpověděl otázkou: „Máš nový svetr?" V tomto směru lze naštěstí partnera poměrně slušně vycvičit a pokud se chystáte třeba ke kadeřníkovi, je dobré o tom několik dnů předem hovořit a možná i těsně před návratem domů připomenout tuto zásadní událost zasláním stručné SMS. Výsledné obdivování vaší nové image sice není příliš spontánní, ale i tak docela zahřeje.

Muži mají rádi klid. Většinou nejsou nadšení z obrovských emočních projevů. Ženský pláč v nich vzbuzuje ohromnou nejistotu a jakékoliv výčitky je píchají na duši jako mořský ježek. Nejraději by se v takových situacích stali neviditelnými a běželi se schovat někam do bezpečí (oblíbené únikové místo je hospůdka plná chápavých kamarádů). Často nechají problém nenápadně vyhnívat, hlavně aby kvůli něčemu nebylo zbytečně dusno. Pak ale přicházejí okamžiky, kdy se v nich probudí pud pravěkého lovce, rázně bouchnou do stolu a dají jasně najevo, kdo je tu pánem.

Nemám příliš v lásce tvrzení, že muž je hlavou rodiny a žena tím krkem, který s ní pohybuje. Ale popravdě bych lhala, kdybych řekla, že jsem nikdy nepoužila nějakou drobnou, jemnou manipulaci, abych manžela dostala tam, kde jsem ho potřebovala mít. Někdy se chovám jako profesionální intrikánka a je moc dobře, že si toho manžel většinou nevšimne, protože by mu to určitě bylo moc líto.

Z mého pohledu jsou muži naprosto nenahraditelní. Bez nich by neexistovala vášeň a sex by stál za starou bačkoru. Rozmnožování ve zkumavkách by byla strašná nuda a děti by neměly komu říkat táto. Já bych nejvíc postrádala manželovy velké hrubé dlaně. S mým tělem umí zázraky a zároveň dokáží něžně hladit vlásky našich dětí. Při líbání by mě neškrábaly drsné vousy, které mi vykouzlí zdravě červené tváře a Laura by neměla komu říkat: „Táto, vousy sundat!". Neměla bych se pro koho fintit a udržovat se fit. Také bych si neměla na koho stěžovat a přišla bych o další skvělý důvod, proč zajít s kamarádkou na kafe. Chyběly by mi hlubokomyslné výměny názorů a srdceryvné hádky a ještě víc bych postrádala následná láskyplná usmiřování. Scházel by mi mužský pohled na svět, všechno by tudíž bylo přehnaně komplikované a nabušené emocemi a vážně by hrozilo, že se z toho za chvíli zblázním. Vždyť kdo jiný než váš muž vám dokáže nejlépe vysvětlit, že „všechno bude dobrý". Jediné pozitivní důsledky, které by mi přinesl život bez druhého pohlaví, by bylo sklopené prkénko na WC a neustále plná lednice, protože by jí neměl kdo plenit. A popravdě, to je pro mě málo. A proto všechno mám ráda muže (a nejvíc toho svého).

Mám za sebou první rok po třicítce. Vzpomněla jsem si na jedno nehezké heslo, které jsem kdysi razila i já: „Nevěř nikomu nad třicet." Momentálně se s tím naprosto neztotožňuji, vždyť třicítka je nádherný věk, člověk není ani v polovině života. Těžká rozhodnutí už mám za sebou, a teď mě čeká jen klid a pohoda. Kéž by to skutečně bylo tak jednoduché.

Necítím se jinak, ale podvědomě věk vnímám. Všichni pod třicet mi připadají mladí a omlouvám jejich poklesky, protože na to přece mají nárok. Musí se pořádně vybouřit. Jakmile přijde třicítka, čeká se od nás zodpovědný přístup k životu. Měli bychom se pomalu usadit. Ženy by měly začít rodit.....a chlapi by si kromě budování kariéry měli najít stálou partnerku. V dnešní emancipované době už to spousta lidí cítí jinak, ale většinová společnost to podle mého názoru vnímá dost konzervativně.

Já ještě před pěti lety tvrdila, že se nikdy nevdám a rozhodně nebudu mít děti. Pak se přehoupla magická pětadvacítka a já najednou svůj názor malinko přehodnotila. Manžela jsem si vzala už po roce chození a ani vlastně nevím, jak se to přihodilo a dvě holky mi švitoří v obýváku.

Vybouřila jsem se dost (víc už by asi nebylo záhodno), vybrala jsem si správného chlapa (zatím se to tak jeví) a splnila svůj mateřský úkol (tedy zatím jen z části, ještě jsem děti nevypustila z hnízda). A co teď? Asi bych se měla udržovat krásná (aby si mě manžel hleděl), měla bych si uchovat rozhled (abych nebyla za blbku, co se jen stará o děti) a měla bych si hýčkat svůj smysl pro humor (abych se z toho všeho nezbláznila).

Není to lehké, přiznat si, že stárneme. Pamatuju si, že když mi bylo patnáct, byl pro mě třicetiletý člověk symbolem začínajícího stáří. Něco na tom je, začínám pociťovat, že metabolismus už nefunguje jako dřív. Kůže už není tak pěkně pružná a hladká jako před pár lety a všímám si i nových vrásek kolem rtů a očí (asi je mám od smíchu a pláče, protože tyhle dvě činnosti dělám díky svým dětem asi nejčastěji). Alkohol se vstřebává mnohem hůř a po flámu člověk potřebuje podstatně delší dobu na zotavenou (což je fakt nefér, když doma máte malé děti, které vás nechají ani chvilku na pokoji).

A také je hrozně těžké si přiznat, že nic světoborného už asi nevytvořím. Vědkyně ze mě není, lékařka také ne, zpívám příšerně, nemám manažerské schopnosti a když sáhnu na počítač, většinou za chvíli volám o pomoc. To největší, co jsem zatím dokázala, je to, že jsem dala život svým dvěma holkám. Pro někoho je to možná málo....ale já vím, že je to ta „největší věc".

Občas mě děsí představa stáří, bojím se bolesti a samoty, člověk nikdy neví, jak sám dopadne. Teď třeba máme milující rodinu a skvělý život, ale čas je neúprosný a život je plný náhod a nenadálých překvapení. Uklidní mě až návštěva u mých prarodičů. Jsou šťastní, když je obklopuje milující rodina. Jedna z babiček má ještě dědu, je legrace je občas poslouchat. Jejich vzájemné špičkování a debaty o životě při hraní žolíků jsou vážně zážitek. Druhá babička je ženou moderní doby, posílá mi emaily s různými legráckami, vaří podle internetových kuchařek a dokonce na televizi vyladí nový kanál (to neumím ani já). Často si prarodiče stěžují, kolik mají času a jak brzo vstávají, aniž by museli. Jako malá jsem vždycky říkala, že se těším, až jednou budu důchodce, protože konečně budu mít volno a nebudu muset do školy ani do práce. Dnes se toho děsím, mít tolik času a nemít nad sebou žádný bič...trochu mi to nahání strach (rozhodně víc, než představa, že zestárne moje tělesná schránka).

Každopádně můj věk už definitivně napovídá, že bych se měla chovat „dospěle". Problém je, že i když léta běží, ve své hlavě ty roky necítím, připadám si stejná jako ve dvaceti. Kladu si otázky: „Budu si stejně připadat i v šedesáti?", „Budu se za dalších třicet let smát stejným věcem?", „Budu někdy ve svém životě připadat moudrá?", „Budu jednou méně řešit své drobné životní karamboly?" „Přestanu si někdy sama klást překážky, které mi komplikují život?", „Budu mít ráda své tělo, i když ho poznamenají léta?", „Budu jednou stejně skvělá babička jako ty moje?" Chtěla bych znát odpovědi na všechny tyhle všetečné dotazy, ale je mi jasné, že dřív jak za třicet let se to nedozvím. (Tak snad jen budu mít štěstí a dožiju se toho.)

PS: Dospělá si pořád nepřipadám – občas odsekávám rodičům. Pořád si myslím, že můj názor je jediný správný. V obočí mám piercing a odmítám ho vyndat. Stále si píšu deníček...a když mě nikdo nevidí, tajně chodím dětem krást Kinder vajíčka (čokoláda s překvapením mě prostě nikdy neomrzí).

Mozek maminek na mateřské funguje jinak. Já osobně o tom vůbec nepochybuji a důkazy objevuji každý den. Nerada slýchám termín „vykojený mozek", spíš bych použila označení „mozek jiné kategorie". (Ne horší, ne lepší...prostě to v naší hlavě pracuje krapet odlišněji.) Také si říkám, že pokud si dokážu přiznat, že jsem „trochu" jiná, ještě to se mnou nemůže být tak zlé.
Zrovna včera jsme si s manželem dávali romantickou koupel na navození správné atmosféry. A mohu vám dát báječný návod, jak manžela odradit od jakýchkoliv romantických aktivit. Položila jsem mu zcela banální otázku: „Miláčku, čím to, že ty ručníky nejsou tak měkké jako dřív, myslíš, že bych měla změnit aviváž?"

Snažím se oprostit od dětí, od starostí s domácností jak jen to jde, ale přiznávám, nejsem v tom příliš úspěšná. Pracuji na tom, aby můj mozek nestagnoval a sem tam mu dávám i složitější úkoly než vymýšlet básničky pro Lauru. Čtu zprávy, píšu, odebírám časopisy, které se zabývají problémy celého světa...a pak zjistím, že nejčastěji na svém počítači sleduji web o vaření. Pravda, nedá se mi upřít velký pokrok, který jsem právě v tomto směru učinila, ale raději bych se vyvíjela i v jiných oblastech.

Detailně jsem zvládla prozkoumat současné dětské pořady. Lauřiným nejoblíbenějším dílem Telettubies, je ten s názvem Frkačka. Děj na téma foukání do frkačky je vysloveně strhující (tenhle díl nenávidím asi ze všech dílů nejvíc). Z Mikiho klubíku jsem si odnesla menší obsedantní poruchu, protože jsem nucena několikrát denně říkat jeho tajné heslo: „Myška, muška, mikimaus." Na znělku Timmyho už máme dokonce s Laurou vlastní taneček (a Kouzelnou školku jsem proklela ve chvíli, kdy příběhy o Timmym přestali dávat, protože se s Laurou nedalo vydržet – asi mě vyslyšeli, protože tahle báječná ovce je znovu ve hře). Tak nevím, jestli se vše výše uvedené dá nazvat kulturním vyžitím.

Zjistila jsem, že nejpoužívanější slovo během dne je pravděpodobně „EE". (Slovní zásoba se jaksi smršťuje). Neustále se Laury ptám, jestli chce dělat EE, jestli už náhodou neudělala EE a jestli mi řekne, až se jí bude chtít dělat EE. A jelikož máme zpívající nočníček, slyším několikrát denně stejnou „příjemnou" melodii, kterou si během celého dne chtě nechtě broukám...

Jsem natolik ovlivněná svými dětmi, že když konečně vyrazím sama na nákup, většinou to dopadne tak, že nekoupím nic pro sebe, zato mám spoustu oblečků a hraček pro holky. Mám pak zase důvod si stěžovat, že nemám nic na sebe a také na to, jak se děti strašně prodraží.

Bojuji se stereotypem, ale i když bych pevný režim dříve jen stěží přežila, dnes si v něm začínám celkem libovat. Snažím se zaběhnuté rituály občas narušit a když se mi podaří sehnat hlídání pro miminko, vyrážím s Laurou na dětský kroužek. Naposledy se mi Laura nepěkně odměnila a půlku hodiny prořvala, protože odmítla stát ve frontě u dětské skluzavky. Když jsem na čekání ve frontě trvala, flákla sebou na zem a předstírala epileptický záchvat. Snažila jsem se jí uklidnit, ale znáte to, čím víc se snažíte, tím víc dítě řve (v tomhle vážně funguje přímá úměrnost). Jedna z maminek ukazovala na Lauru a vysvětlovala svému dítěti, že takhle se hodné děti rozhodně nechovají. V tu chvíli jsem měla před očima černo a marně jsem bojovala s návalem vzteku. Nakonec jsem ale danou maminku fyzicky nenapadla a raději se s Laurou odebrala do dětské herny, kde se mi jí podařilo uchlácholit a ucpat jí pusu voňavým rohlíkem.

Ze svého repertoáru jsem úplně vystrnadila filmy, kde trpí děti, kde se nedobře zachází se ženami, nebo kde je někdo ošklivý na zvířata. Nejsem žádná fajnovka ani člen Greenpeace, ale scény podobného typu mi působí neskutečnou emoční bolest. Pokud se mi přesto podaří být svědkem nějakého podobného vyobrazení násilí a bolesti, začnu vzlykat takovým způsobem, že přibíhá manžel a chce volat pohotovost, protože si myslí, že jsem si minimálně uřízla prst při vaření.

Změnila jsem také názor na samotu. Dříve jsem jí nenáviděla a pořád jsem utíkala kamkoliv, kde se něco dělo. Neustále jsem potřebovala lidi kolem sebe. Jakmile jsem se ocitla sama v bytě, jakoby se mi hůř dýchalo a bezdůvodně na mě padal splín. Teď je všechno jinak, společnost naopak nijak extrémně nevyhledávám a moc ráda si zalezu. Jsem ráda sama se sebou a svými pocity a strašně si to užívám (pravda, hlavně asi proto, že takových chvilek není mnoho).

Pláču častěji než dřív, někdy kvůli naprostým blbostem (třeba, že mi nejde složit dětská skříňka). Někdy brečím i u televizních zpráv, občas u knížky (někdy naštěstí i smíchy) a celkově všechno nějak víc prožívám. Směju se s dětmi i dětem (někdy je těžké zachovat vážnou tvář, i když bych zrovna měla) a sem tam si s nimi i pobrečím (když už nevím jak dál). Nakonec ale zjistím, že když mám dvě zdravé holčičky a manžela, kterému nevadí, že ručníky už nejsou tak měkké jako dřív....dá se zvládnout všechno (i s mozkem jiné kategorie).

 

Milujeme uklízení?!

Kdo z nás má rád uklízení? Kladně asi odpoví málokdo, přesto milióny z nás trápí drobky na koberci, upatlaný konferenční stolek, o prachu na nábytku ani nemluvě. Vrháme se pravidelně do urputného boje s nečistotou. Bitvu se špínou většinou vyhrajeme, ale válka bohužel není nikdy u konce. Časem možná rezignujeme a s nepořádkem a nečistotou pak žijeme v jakési symbióze. Nemá přece žádný smysl vyleštit skleněný stolek, když ho za deset sekund začne vaše dítě pusinkovat s pusou od čokolády, nebo ho pokreslí novými fixy od Ježíška.

Já se upřímně přiznávám.....miluju uklizený barák. Možná trpím i jemnou obsesí, která mě neustále nutí něco poklízet, utírat a leštit. Nemůžu za to, statečně se svými „uklízecími" choutkami bojuji. Vždyť mnohem důležitější než naklizený obývák je čas, který strávím se svými dětmi! Přesto se občas vyhnu vybarvování krtečka či stavění komínů, beru do ruky lux nebo hadr na prach a uklízím. Laura chodí po špičkách za mnou a mou snahu o dokonale čistý dům ničí hned v zárodku. Někdy mi připadá, že se tím vysloveně baví, ale pravděpodobně to tak není, je prostě jen malé dítě a děti binec zkrátka dělají.

Snažím se rozpomenout se, kde se ve mě vzala tahle až nesmyslná pořádkumilovnost. V pubertě jsem byla ukázkový bordelář (podle názoru rodičů zcela nenapravitelný). Babička mi říkávala: „Kačí, tys měla být kluk, takový chlívek už jsem dlouho neviděla." Takhle nehezky se vyjadřovala o mém dívčím pokoji. Tehdy mě nějaký ten drobek na koberci nechával úplně chladnou. Pátrám tedy v paměti ještě o něco hlouběji. Když jsem chodila na základku, přesně si pamatuji, jak to doma vypadalo. Vybavuji si mamču s hadrem a koštětem v ruce. Vlasy má sepnuté ve velkém skřipci , takže hned po příchodu ze školy víme, že je to tady. Je pondělí, náš uklízecí den. Mamka se mračí už ve dveřích a vítá mě i brášku se slovy: „A honem do pokojíčku, to co jsem tam viděla, je hnus fialovej, je třeba to tam uklidit." Sice já ani bráška nevíme, co je hnus fialovej (pro mě to byl stejně vágní pojem jako hodinky s vodotryskem), zato oba tušíme, že dokud nebude pokoj uklizený, nedostaneme se ven. Samozřejmě se pokoušíme úklid oblafnout a veškeré rozházené věci rveme do skříně. (Což mamce neujde a my jsme nuceni pouštět se do úklidu znovu.)

Maminka sváděla s nečistou (a tudíž i s námi) vyrovnaný boj. Bohužel to mělo za následek i negativní důsledky. Největší průšvih byl, když vymyla akvárko tak důkladně, že milovaná závojnatka Albert plavala bříškem nahoru. Napřed nám mamka tvrdila, že si jen tak po „rybičkovsku" pohodlně hoví, ale časem musela přiznat barvu. Chtěla akvárium vyčistit co nejdůkladněji a tak použila savo, což náš Albert příliš neocenil.

Je to jasné...mám to geneticky dané a těžko s tou svou mánií něco udělám. Odejde to asi až s věkem. Teď když jezdíme k mým rodičům i s Laurou, není s nějakým přehnaným uklízením sebemenší problém. Naopak, Lauře je téměř vše dovoleno a na doby, kdy se v obývacím pokoji nemohlo nic jíst ani pít, už si dnes nikdo ani nevzpomeneme. Jediný následek, který si z dětství já i bratr odnášíme, je nenávist ke skřipcům do vlasů. Bratrova manželka si raději při úklidu nechává vlasy rozpuštěné, aby svého muže zbytečně nerozrušovala. Já zas občas používám to nehezké slovní spojení: „hnus fialovej."

Moje úchylka má ale i spoustu výhod. Obzvlášť pro mého manžela. Jelikož mám pocit, že nikdo nedokáže tak skvěle uklidit jako já, nenutím manžela, aby mi v této činnosti pomáhal. Přesto se manžel občas „vnutí", což často způsobí menší výměnu názorů. Můžu za to hlavně já, který chlap by snesl manželčino funění v zádech a neustále upozorňování na další a další nedostatky? Na druhou stranu, která ženská by se neozvala, kdyby zjistila, že manžel sice vytírá, ale studenou vodou a bez jakéhokoliv přípravku na podlahy? A teď nechci , aby to celé znělo příliš genderově nevyrovnaně, věřím, že je i spousta mužů, kteří trpí podobnou „úchylkou" jako já a naopak jejich partnerky jim jejich snahu spíše komplikují. (Já se přiznávám, že jsem se zatím s žádným takovým nesetkala, ale doufám, že se mi to v budoucnu podaří.)

Jo, jo...není to lehké, ale pevně věřím, že s věkem to bude lepší (můj manžel v to také úpěnlivě doufá). Ale přece znáte to známé pořekadlo: „Čistota je půl zdraví."....Tak se toho ještě nějakou dobu budu držet, i když rodina je občas proti mně. Nemyslím si , že jsem nějaký maniak přes úklid, ale pro jistotu si do rodiny nepořídíme rybičky....kdo ví, co by se mohlo stát?

T

Po pěti dnech strávených v porodnici se konečně vracíme domů. Jsme bohatší o jednoho malého koblížka, právě nám tiše vrní v autosedačce. Sedím vedle naší nové dcerky a usmívám se jako debílek (Tenhle úsměv nám na tváři permanentně od chvíle, kdy se Nelinka narodila). Těším se domů, čeká tam na nás Laura a já už se nemůžu dočkat, až budeme všichni pohromadě.

Laura už svojí sestřičku viděla při návštěvě v porodnici. Nechala se zvednout do výšky, aby mohla nakouknout do postýlky. S nedůvěrou si prohlédla ten malinkatý nohatý uzlíček a suše prohlásila: „mimi". Vzápětí už kopala nožičkama a chtěla postavit na zem. Nutně totiž potřebovala běžet na druhý konec chodby za dvěma malými kluky, co si hráli s autíčky. Každopádně si návštěvu v porodnici moc užila – snědla koláče, které mi poslala babička a obtiskla ručičky od povidel na velké skleněné dveře, když pozorovala lidi, jak chodí do schodů. Stihla rozdrobit půlku loupáku po mém nemocničním pokoji a také ošklivě uklouznout po naleštěné podlaze a vyrobit si obří barevnou modřinu. Všechna ta miminka kolem jí nechávala vysloveně chladnou, víc jí zajímaly usměvavé sestřičky. Při odchodu mi zamávala, poslala mi pusinku a řekla, že jde do auta s babi a dědou. Žádné scény, jak jsme čekali, naprostá pohodářka.

Doma si Laura sestřičku prohlíží o poznání déle než v porodnici. Začíná jí docházet, že tenhle prapodivný malý tvoreček zůstane s námi. Snaží se Nele sáhnout do očiček (asi to má v genech - stejně jsem i já vítala svého mladšího brášku). Když jí v tom zabráníme, přinese si plastové míče a začne je házet Nelče na obličej (absolutně nechápe, proč se nám to nelíbí). Snažím se Lauru zapojit do péče o miminko a ona si připadá hrozně důležitá. Nese do koše Nelinčinu počůranou plenku a hrozně se u toho směje a pořád opakuje, že plenka je hrozně „majinkatá". Jinak ale Laura miminko statečně ignoruje. Když kojím, snaží se mi vyškrábat na klín. Nesnese, aby Nela byla v mém náručí a ona někde mimo. Když Nelinka začne plakat, začne vřeštět i Laura, volá na mě tisíckrát za sebou: „Mami, mami, mami, mami..." Celá situace často končí tím, že křičí obě holky najednou a já bych v té chvíli nejraději řvala s nimi.

Nelinka je naštěstí moc hodné miminko. Většinu dne prospí, krásně papá a v noci vyžaduje maximálně jedno, dvě kojení. Zato Laura jako by zapomněla vše, co jsme jí do nynějších dnů naučili. Odmítá si sednout na nočník. Zabírá na ni jedině animovaný klip se zpívajícím hrošíkem, který vyžaduje pouštět pořád dokola. Jenže ouha, ona jen tak sedí a žádné „ee" se nekoná. Tedy vlastně nakonec ano, ale vedle nočníku na podlahu. Držím se, abych na ní nezačala hystericky ječet...taková nehorázná schválnost. Problémem s nočníkem to bohužel nekončí. Laura se budí několikrát za noc a vyžaduje naší přítomnost u postýlky, dokud neusne. Zpočátku se snažíme být tvrdí, ale když její hysterický pláč trvá několik desítek minut, vždycky jeden z nás poleví. A tak se o večerech u Laury střídáme. Zpíváme jí, vyprávíme, hladíme a šimráme jako o život. Opět děláme to, co jsme dělali kdysi, než jsme Lauru naučili usínat bez naší přítomnosti.

Laura odmítá i jídlo, na nejmilejší dvoubarevný pribiňáček se ani pořádně nepodívá, s opovržení m se odvrátí a řekne: „fuj". Chodí tedy spát bez večeře, protože do ní nedostaneme ani sousto. V noci se pak budí hlady a vyžaduje, abychom jí donesli něco k jídlu. Vše je naruby a my se zuby nehty snažíme, abychom na Lauru nebyli nepříjemní. Daří se nám to jen s největším sebezapřením. Víme, že je to všechno pro ni nová situace. Chápeme, že má strach, bojí se o své postavení v rodině. Je na nás naštvaná, že jsme domů přitáhli nového tvorečka a chceme po ní, aby na něj byla hodná a měla ho ráda. Kolik nervů nás to ale ještě bude stát?

Koncem týdne je Laura vysloveně na zabití. Schválně vysype všechny hračky těsně před spaním po té, co jsme je spolu dlouho pracně uklízely. Venku si najde to největší hovínko a pěkně se v něm povrtá nožičkou a pak se mi jde hrdě pochlubit. Završí to tím, že si do pusy nacpe hrst malých špinavých kamínků a běží ke mně s otevřenou pusou, abych jí musela nahánět a všechny ty kamínky jí násilím z pusy vydloubat. Po návratu z procházky si s úsměvem na tváři začne z kapsičky vyndávat vajglíky, které stihla cestou nasbírat (a já měla pocit, že jí mám celou dobu na očích). Jsme s manželem vyčerpaní, naštvaní, podráždění a začínáme už být nepříjemní jeden na druhého. Stále ale neztrácíme naději, že se to přežene jako letní bouřka a bude zase dobře.

Až po víkendu začínám mít opět pocit, že mám zpátky svou zlatou Laurinku. Ráno mě vítá s širokým úsměvem. Dokonce chápe, že Nelinka musí také papat, dojde jí pohladit po nožičce a světe div se, dává jí pusinku na hlavičku. Jsem v transu a ani nedýchám, abych tu její dobrou náladu náhodou někam neodfoukla. Poprvé po dlouhém týdnu sní celý oběd a všichni společně tleskáme, protože tak to u nás chodí, jen jsme na to za těch pár dní skoro zapomněli. A včera se stal malý zázrak, Laura prospala celou noc ... ráno jsme jí málem upusinkovali, jakou nám udělala radost. Ještě jsme bohužel neobnovili chození na nočník, ale to má svůj čas.

Tak je to tady - Laura už definitivně přijala Nelinku do rodiny. Zatím je asi na stejné úrovni jako náš pes (možná trochu pod ním), ale Laura už ví, že Nela je naše a že jí máme rádi. Nebere jí dudlík, protože chápe, že Nelinka jej potřebuje. Nechává mě nakojit, je jí jasné, že miminko také musí papat. Dovolí mi pochovat Nelu a pomazlit se s ní (nesmí to ale trvat dlouho). Sama od sebe si začíná uvědomovat, že ona je ta velká sestra, která vždy bude o fous chytřejší a dospělejší. Začíná častěji používat slovo „sama". Sama chce jíst, sama si obouvá bačkůrky a sundává ponožky. Sama si prohlíží knížky a časopisy, sama setře stůl hadrovou plenkou, protože ví, že maminka nemá ráda špínu a šmouhy na skle. Jsme z toho s manželem paf a nestačíme se divit, taková proměna za tak krátkou dobu? Najednou doma máme jedno malinkaté miminko a jednu malou slečnu, která už miminkem není ani náhodou.

 

Věděla jsem, že jednou to přijít musí. Pohybovala jsem se po domě jako slon na ledě (a k tomu na kolečkových bruslích). Neustále jsem do všeho narážela a vystouplým bříškem každou chvíli něco shodila. Manžel na mě volal „velrybo" nebo „tučňáčku" a já při pohledu do zrcadla mohla jen souhlasit. Jak se ale blížil termín porodu, říkala jsem si, že bych klidně ještě chvilku vydržela být velrybou i tučňákem....jen tu bolest na pár dnů odložit. Pak ale přišly okamžiky nekonečné únavy, bolesti kyčlí a pálení žáhy, které mě spalovalo zaživa. V těchto momentech jsem se naopak modlila, abych to už konečně měla za sebou. Ať už se ten prcek narodí, hůř než teď už být přece ani nemůže (jak naivní představa).

Na počátku čtyřicátého týdne jsem měla nastoupit do porodnice, vyšlo to na úterý 25. října. Díky těhotenské cukrovce mi lékaři nedovolili přenášet a tak jsem tušila, že mě čeká vyvolávání porodu. V pondělí večer přijela moje mamka s tím, že si druhý den odveze Lauru, aby mě manžel mohl doprovodit do porodnice. Večer jsem se s Laurou dlouho loučila, nikdy jsme od sebe nebyly déle než 48 hodin a teď jsem ani nevěděla, kdy ji znovu uvidím....šel na mě splín. Strach z porodu a fakt, že budu bez Laury.....obojí mě mučilo.

Ve čtyři ráno mě vzbudil zvláštní pocit. Nic mě nebolelo, ale věděla jsem, že se něco děje. A pak se to stalo....přesně jako v těch stupidních amerických komediích. Praskla mi voda. Vyskočila jsem z postele a voda ze mě sršela jako vodopád, já poskakovala po ložnici jako králík a řvala: „Už je to tady, už je to tady." Rozespalý manžel naštěstí rychle pochopil a vynechal poznámky o volání instalatéra. Hned se šel oblékat a naložit věci do porodnice do auta. Překvapivě byl vyděšený méně než já. Byla jsem tak trochu v transu, bylo mi jasné, že teď už se tomu nevyhnu, teď už opravdu bude muset mimino ven. Kéž bych nic netušila jako u prvního porodu. Nevědět tak, do čeho jdu. Být zase tou nepopsanou knihou. Znovu bych se naivně domnívala, že porod je jako vrtání u zubaře. Jen chvilková nepříjemná bolest, o níž se za hodinku ani neví! Uklidňovala jsem se myšlenkami na krásné miminko, které za chvilku budu držet v náručí. Na miminko, které mi dovolí zapomenout na všechnu bolest, úzkost, obavy......

Nakonec to nešlo ani z poloviny tak rychle, jak jsem si myslela. Plodová voda sice odtekla, ale moje miminko to neakceptovalo a rozhodlo se, že u mě v bříšku je dobře i bez vody. Plavání vyměnilo za hluboký medvědí spánek a ignorovalo veškeré dloubance a tleskání sester při monitorech. Tabletu na vyvolání porodu asi dokázalo nějak znehodnotit, protože se nedělo vůbec nic. Doktoři nade mnou vrtěli hlavou. Ještě před týdnem mi slibovali, že druhý porod pro mě bude naprosto triviální záležitostí. Bohužel se přepočítali, miminko milovalo život v mé děloze a co se děje tam venku...ho vůbec nezajímalo.

Nakonec lékaři naší holčičku z mého lůna přece jen vystrnadili, ale dalo jim to zabrat (a mě ještě víc). Nelinka se mě držela zuby nehty, ale kapačka s oxytocinem mou až stoicky klidnou dělohu přece jen rozhýbala. Měla jsem tak šílené kontrakce, že jsem je nestačila správně prodýchávat a nadbytek kyslíku mi způsoboval nepříjemné brnění po celém těle. Po třech hodinách na nenáviděné kapačce mi ti drzí lékaři sdělili naprosto šokující věc, prý jsem otevřená na necelých šest prstů a asi to ještě bude na dlouho. „Cóóó, děláte si ze mě srandu?"Chtělo se mi na ně řvát, měla jsem chuť vyrvat si kanylu s kapačkou z ruky. Bylo mi jasné, že už to déle nevydržím - tedy určitě ne při vědomí. Tentokrát i lékaři došli k závěru, že se porodu musí pomoci trochu víc a rvali mi do brnících prstů propisku, abych jim podepsala souhlas s epidurální anestezií. Já bych v té chvíli podepsala i rozsudek vlastní smrti, pokud by mě zbavili těch šílených bolestí.

Za chvíli dorazil anděl v bílém plášti...totiž lékařka, která mi měla píchnout epidurál. Připadala mi jako tajemné zjevení, jako dobrosrdečná bílá paní, která vždy zaručí, že pohádka bude mít dobrý konec. Dle jejích pokynů jsem vyhrbila záda, jak nejvíc mi kontrakce dovolily. Byl to ukázkový kočičí hřbet. Měla jsem ho natrénovaný z předchozího porodu a byla jsem za něj také náležitě pochválena. Už do mě každou chvilku měli zabodnout obrovskou, špičatou jehlu, když mě najednou zaskočil zvláštní tlak kdesi dole. Najednou jsem věděla, že moje miminko se konečně rozhodlo, že je čas si sbalit svých pět švestek a omrknout svět tady u nás venku (bez plavání tam přece jen byla trochu nuda). Suše jsem polkla a zaskřehotala: „Počkejte, asi už jde mímo ven."

Nevěřili mi, mysleli, že za mě mluví strach a bolest. Naštěstí jim to nedalo a podívali se. Nelinka už byla úplně na krajíčku. Rychle upravovali postel na porodní křeslo a opět nade mnou vrtěli hlavami. „Napřed tolik hodin nic a pak vás stačí postrašit injekcí a miminko jde ven." Smáli se a já se připravovala na velké finále.

Závěrečný „sprint" už mi šel na jedničku. Jednou jsem se pořádně zhluboka nadechla, jednou jsem si trochu zakřičela, zavřela oči a zatlačila ze všech posledních sil. A šup, Nela byla venku. Křičela mnohem víc než já, měla mnohem zdravější barvu než já a byla......nádherná. A já se poprvé neubránila slzám, plakala jsem já, plakal i manžel a za chvíli už jsme naší dcerku drželi v náručí a byli stejně dojatí , jako když se narodila Laura. Znovu mě zaplavila vlna nekonečné lásky k tomu malému cizinci, který mě tolik měsíců zevnitř okopával. Nelinka mi dokázala, že zvládnu mnohem více bolesti, než bych si kdy byla schopná představit. Přesto jsem si znovu byla naprosto jistá, že tohle je jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. A také jsem na sto procent věděla, že to stálo za to. (Ale Nelo! Teď už žádné neplechy, protože za všechna ta muka si zasloužím to nejhodnější miminko na světě.)

Najít si na rodičovské „dovolené" čas pro sebe je nelehký úkol. Jak všichni víme, malé děti jsou ti největší sobci na světě a nic kromě jejich věčného „já, já, já...." je nezajímá. Často nás nenechají dovařit oběd či pověsit prádlo, natož dočíst článek v časopise nebo dopít kávu. Chtěly by si s námi zkrátka hrát permanentně celý den. Právě proto musíme jedinečné chvilky, kdy náš andílek v klidu oddechuje v bezpečí postýlky, věnovat něčemu, co pro změnu baví a naplňuje nás.

Občas je důležité dát přednost našim potřebám a na chvíli zapomenout na nepořádek v domácnosti. Vypustit z hlavy, že nemáme uvařeno na večer. Ono se pro jednou nic nestane, když půjdeme spát a nebude uklizeno. Manžela je zase třeba naučit, že i správně namazaný chléb máslem, voňavá šunka a kousek čerstvé zeleniny je správná volba k večeři (neb na noc není zdrávo se přežírat). A pokud bude remcat, přeneste mu jídlo k televizi, zapněte jakýkoliv sportovní přenos (nedoporučuji mužský aerobik ani šachový souboj) a pod nosem mu otevřete vychlazenou lahvinku Budvaru ... rázem budete tou nejlepší manželkou na světě.

Já se právě v těch „ukradených" chvilkách snažím věnovat jen sama sobě. Spánek mezi tyto okamžiky nezapočítávám, protože i když si odpočinu, nakonec jsem na sebe spíš naštvaná, že plýtvám časem, který jsem mohla věnovat něčemu smysluplnějšímu. Někdy bohužel čas promrhám jen tak u televize s notebookem na klíně, kdy odpovídám na emailové zprávy, po očku sleduju nějaký pořad a do toho piju vytouženou kávu. Pak ale uslyším z chůvičky známé zvuky, které mě připravují na to, že za pár sekund už budu poslouchat hlasité: „Mamí, mamí...ee...ee...ee, pití , hami, hami". Ve zkratce to znamená: „Mami, okamžitě sem přijď, vyndej mě z postýlky, posaď na nočník, nezapomeň s sebou vzít pití a rovnou si pro mě připrav jídlo, ať pak nemám zbytečné prodlevy."

Pokud mě probuzení dítěte z odpoledního spánku zastihne při podobném „nicnedělání", mám sklony mít výčitky svědomí. Mohla jsem toho během těch dvou hodin tolik stihnout! Třeba rozepsat novou povídku, přispět do svého blogu, přečíst další kapitolu v rozečtené knize, rozhýbat unavené tělo a dát si pár poloh z jógy ...cokoliv, co by se týkalo jen a jenom mě. Vždy, když tyhle vzácné chvilky strávím u některých z aktivit, které řadím mezi své koníčky, mám hned celý zbytek dne lepší náladu. Cítím ten úžasný přebytek endorfinů a žiju z nich až do večera – málokdy mě pak přes den dokáže Laura rozčílit. A že se občas hodně snaží. Nad převrhnutým nočníkem s čerstvým bobkem jen mávnu rukou. Nezaskočí mě, když Laura vyplivne rajskou a těsně před tím si strhne bryndák. (A zvládne tak svůj nový rekord v disciplíně „Jak co nejrychleji zamazat čisté tričko.") Ve chvíli, kdy vyrábí kuličky ze své porce bábovky a strká je do plastového domečku, se dokonce hlasitě směju a mačkám spoušť fotoaparátu, aby tahle roztomilá chvilka byla zaznamenána na věčné časy.

Jsou ale i období, kdy si na sebe přes den nenajdeme ani chvilku. Mě to možná za chvilku nedovolí očekávané miminko, nebo přímo Laura, která s příchodem sestřičky změní své dosavadní návyky (jak mě straší některé zkušenější maminky). Pak bude důležité se nějak domluvit s partnerem a najít si čas na svoje koníčky později odpoledne, kdy pomyslné žezlo (tedy dohled nad péčí o děti) přebere manžel a já, doufejme, budu mít čas dělat si něco svého.

Když hlídá manžel, většinou se zabarikáduji nahoře v ložnici, abych nic neviděla a nic neslyšela. Usedám k počítači a píšu, nebo skočím na rotoped a hodinu jedu jako zběsilá. (Obojí je úžasný relax a když po hodince sejdu po schodech dolů, partner hned vidí, jak je fajn, když si péči o dítě rozdělíme.... jsem milejším společníkem a pak je jasné, že večer může příjemně pokračovat....).
Jednou týdně opouštím rodinu na několik hodin a vyrážím si zacvičit do blízkého studia na předplacené hodiny power jógy. (Toho jsem se teď během druhého těhotenství musela zříci, ale určitě se ke cvičení vrátím hned, jak to bude možné). Někdy se doma nedokážu oprostit od všech starostí spojených s Laurou a domácností, a to potom nasedám do auta a jedu se fyzicky „zruinovat" do fitness centra, kde si dám něco ostřejšího než jógu. Koneckonců i tatínek by měl být občas se svými dětmi sám a užívat si jich po všech stránkách –jejich vztah to jen upevní.

Znám i maminky, které naopak celý režim dne přizpůsobují svým koníčkům. Věčně jsou s prckem na cestách, účastní se různých vzdělávacích kurzů, chodí několikrát do týdne nakupovat do obchodních center nebo pravidelně navštěvují kamarádky po celé republice. Já až takovouto potřebu rozletu nemám, umím být se svým dítětem sama a pokud se mi podobných aktivit setká v jednom týdnu více než obvykle, většinou se těším, až je budu mít za sebou a nastane zase klid.

Kromě toho jsem si během doby, co mám Lauru, uvědomila jednu důležitou věc. Ať jsme jakékoliv a máme seberůznější potřeby, vyžití a koníčky ...stejně je třeba je podřídit dítěti. Náš potomek by neměl přicházet o jasně daný režim. Dítě by mělo vědět, že je čas na spaní, čas na jídlo a také čas na hraní. Někdy možná částečně závidím maminkám, že si dokázaly udržet všechny své koníčky, kterým se věnovaly, když byly bez dítěte – na druhou stranu je zase lituji, většinou jsou unavené a pořád si stěžují, jak to jejich dítě nespí a je protivné. Věřím tomu, že se jim jen vrací to, že dítě nemá pevný režim, každý den spí v jiný čas i na jiném místě (jednou v kočárku, podruhé v autě a po třetí v postýlce).

Je to hlavně o tom, že každá jsme jiná. Některá maminka nevydrží na mateřské ani půl roku a musí se vrátit do práce, jinak by se opravdu zbláznila. Pro jinou maminku jsou tři roky málo a ještě o rok si rodičovskou dovolenou prodlouží, protože není schopná se od dítěte odloučit. Je důležité pracovat s tím, co cítíme, jinak hrozí, že „vyhoříme". Já sama se přesvědčila o tom, že vyhořet lze i na mateřské – mám ve svém okolí takovou známou a nechtěla bych dopadnout stejným způsobem. Takže, co říci na závěr? Je důležité být občas sobec a říct si „já, já, já" a když vám to nepůjde – vzpomeňte si na své dítě ... jak krásně egoistické umí být a učte se od něj.

Hnízdění je pro nás těhotné velmi známý pojem (tedy pro většinu z nás, ať nezobecňuji). Doba hnízdění se nevztahuje k ročnímu období, jako například u ptáků, jak by se mohlo neinformovaným jedincům zdát. Toto období nastává těsně před porodem a netýká se jen budoucí maminky, ale většinou ho chtíc nechtíc absolvuje celá bližší rodina. Začíná to poměrně nenápadně. Nastávající maminka začne trávit hodiny a hodiny na internetu, prohlíží miminkovské servery a objednává vše, co je „nutné" a zcela „nepostradatelné" pro nově příchozí dítko.

Zpočátku to muži vítají, manželka se alespoň po večerech zabaví a není nutné vymýšlet nějaký program. Pot na čele partnerovi vyrazí až ve chvíli, kdy sleduje narůstající hromadu přicházejícího dětského zboží. Hysterický záchvat pak manžel prožívá, když shlédne rodinný účet a podrobně projde položky v kolonce odchozí platby. Naštěstí je manžel již poučen a ví, že hormony nabité manželce nikdy za žádnou cenu nesmí nic vyčítat. Polemizovat s manželkou na téma, co je a není nezbytné koupit pro nastávajícího potomka – to by byla vskutku sebevražedná mise.

Čím více se blíží porod, tím více se žena zaměřuje na přípravu všeho podstatného v domácnosti. Do seznamu běžných věcí spadá složení postýlky, připravení přebalovacího pultu, vyprání věcí pro miminko. Následuje doladění dětského pokoje barevnými doplňky podle pohlaví miminka a vybavení koupelny vším, co je třeba pro novorozeně (o nákupu asi milionu balíčků plenek se ani není třeba zmiňovat). Maminka ale většinou dochází k závěru, že všechny tyto kroky nejsou ani zdaleka dostačující a v další fázi se zaměřuje na zdokonalení vizuální i funkční stránky celé domácnosti. Hledá ideální místo pro uložení dětských oblečků (systém ukládání věcí do úložných prostorů se často mění více než jednou). Dochází také k závěru, že domácnost zdaleka není tak čistá, jak se původně domnívala a tráví velkou část dne uklízením, pucováním, čištěním, leštěním a dolaďováním interiéru. Často se tak děje bez finálního uspokojení, tudíž je druhý den třeba začít nanovo. Ostatní členové rodiny maminkám v jejich uklízecí činnosti pomáhají pramálo nebo vůbec. Budoucí tatínkové se chovají stejně jako doposavad – aktovky z kanceláře povalují v obýváku, sako jen ležérně přehodí přes židli a špinavé ponožky, jak je všeobecně známo, standardně nehodí do špinavého prádla.

Závěrečná fáze se týká balení věcí do porodnice. Partneři si společně pročtou seznam, který jim porodnice dodá při některé z prvních návštěv. Mamince vzápětí vstávají vlasy hrůzou
na hlavě – na jednorázové kalhotky vůbec nepomyslela a že je nutno pořídit si vložky do podprsenky kvůli kojení...jak na tohle mohla zapomenout? Nakonec ale úspěšně dobalí a když téměř zaslechne úlevný oddech manžela, znejistí a obsah tašky ještě několikrát překontroluje. Pak logicky dojde k tomu, že taška již není tak úhledně zabalená jako na počátku a je nutno celé kolo absolvovat ještě jednou.

Nyní už je naštěstí vše hotovo. V úplném závěru hnízdění dojde k velkému zklidnění těhotné maminky. Ale jestli si myslíte, že dochází k celkovému uvolnění napětí v rodině, jste na velkém omylu. Maminka je nyní připravena, ale tatínek si najednou uvědomí, že porod může přijít každým dnem a má tendence partnerku neustále hlídat a kontrolovat. Proto doporučuji maminkám v tomto „lekavém" tatínkovském období zbytečně nezívat, nevzdychat a neplašit tatínka informacemi o poslíčcích, ideálně nechodit v noci na záchod, jinak budete čelit otázkám: „Je vše v pořádku? Už je to tady? Můžu ti s něčím pomoci?"

Nakonec bych chtěla uklidnit všechny, kteří výše uvedená příkoří prožili na vlastní kůži. Při druhém těhotenství se většina popsaných situací nekoná. Maminky jsou možná dost vystresované z porodu, protože již vědí, co je čeká a nemine, často si ale své obavy nechávají pro sebe. Energii už nevráží do zdokonalování domácnosti, nýbrž do péče
o prvorozeného potomka a o to, aby rodina fungovala.

My jsme si s manželem tento víkend zahnízdili společně a byla to příjemná zkušenost. Lauru nám pohlídali rodiče a my měli celé dva dny volné (neuvěřitelná svoboda). Zajeli jsme nakoupit vše potřebné (hlavně kosmetiku, plenky a pár oblečků, které chyběly), následující den jsme složili postýlku, poklidili a zbytek víkendu jsme si zpříjemnili obědem v restauraci a sledováním filmu. Manželovi se tohle naše druhé hnízdění líbilo o poznání víc než to první, což z dnešního pohledu chápu.

Hnízdění je tedy zcela přirozená záležitost, ale může také pěkně unavit. Maminka potřebuje nejvíc sil schovat na porod a na vše, co bude následovat. Dneska už bych se nebála využít i pomoc profesionálů....taková paní na úklid je občas přímo balzámem na duši. A když k tomu všemu máte skvělou prababičku, která občas přijede na návštěvu a jen tak mimochodem vám vyžehlí tři koše prádla...připadá vám svět jako báječné místo k narození.......takže teď už jen hurá na porodní sál!

Laura je marnivá už teď. Například dneska – celý den nosila na ruce moje náramky z korálků. Odmítala si je sundat a nakonec se v nich musela i koupat. Odložila je až před spaním, když jsme jí vysvětlili, že korálky budou dělat hají v šuplíku, protože si také musí odpočinout. Nedávno jsem si všimla, jak se Laura často pozoruje v zrcadle. Když je nouze, používá ke zkoumání svého obrazu i lednici na víno. Dělá na sebe různé ksichtíky, špulí pusu, chytá do rukou všechny možné hračky a hledá polohu, kdy jí to nejvíc sluší.

Napřed jsme měli problém naučit Lauru, aby na hlavě snesla šátek nebo klobouček. Časem ale pochopila, že se nejedná jen o věc, která poskytuje ochranu před sluníčkem, ale také o zajímavý módní doplněk. Od té doby musí mít po ruce alespoň dva typy oblíbených pokrývek hlavy a několikrát za den si je prostřídá. Nezáleží na aktuálním počasí, nebo jestli zrovna sedí v obýváku ve své jídelní židličce, klobouček sundává až před spaním.

Dcera je velmi nápaditá, neustále se snaží svůj vzhled něčím oživit. Nepohrdne ani barevným bryndáčkem, který si omotá kolem krku. Obzvlášť oblíbeným doplňkem jsou dámské kalhotky. Jednou nohavicí spodního prádla prostrčí hlavu a pak hrdě chodí po bytě a upravuje si je jako ten nejdokonalejší límeček. Boty před ní už musíme schovávat, protože díky neustálému zkoušení našich, pro ni obřích velikostí, si několikrát slušně namlela.

Dokonce si postupně začíná všímat jiných holčiček. Hned mi hlásí, že dívenka má na tričku „kytí" a že má „hecký by" (hezký boty). A někdy mám pocit, že by milou holčičku nejraději svlékla a odnesla si ty krásné věcičky domů. Před pár dny závistivě pozorovala stejně starou slečnu, která měla krásné dlouhé vlásky, svázané do dvou roztomilých culíčků s mašlí. Laura se hladila po své hlavičce pokryté jemným rozčepýřeným chmýřím a smutně se na mě podívala. Jakoby už teď měla nějaký mindrák ze svého vzhledu. Naštěstí stačí zatím málo, aby na jakékoliv černé myšlenky zapomněla. Tentokrát zabrala kakaová sušenka a už se na tu sladkou holčičku ani nepodívala. Každopádně doufám, že Laurince vlasy nakonec narostou. Když vidím, jak moc zbožňuje všechny mé kamarádky s dlouhou hřívou, s jakou jemností a péčí je hladí a upravuje jim jednotlivé pramínky, moc bych jí stejnou, bohatou kštici přála. Snad bude i v tomhle směru po tatínkovi...
Začínám se děsit doby, kdy si Laura začne diktovat, co chce a nechce nosit. Zatím jí stačí ubezpečení, že jí to moooc sluší a je nejkrásnější holčička na světě. Klidně jí pak můžeme navléknout ty nejošuntělejší tepláky. Obávám se ale, že tahle doba brzy skončí. Sama jsem zvědavá, jak se k téhle problematice co by rodiče postavíme. Samozřejmě bych své dceři chtěla dopřát vše, po čem touží, ale sama ze své zkušenosti vím, že to není vždy dobře. Chci, aby si také dokázala věcí vážit, aby si uvědomovala, že všechno stojí peníze a ty se jen tak neválejí na ulici. Laura je ještě maličká, ale nebude to trvat dlouho a bude chtít koupit to či ono a ne vždy jí bude vyhověno. Momentálně jí v supermarketu strčím do ruky loupák nebo rohlík a je spokojená, ale časem bude trvat třeba na čokoládových bonbonech nebo panence. Úplně vidím ty nešťastné maminky, co stojí nad svou ratolestí, která se zmítá ve vzteklých křečí ch a řve: „Mami... já to chci..." Ale jak se tomu vyhnout a zároveň neustoupit? V jednom pořadu na veřejné televizi renomovaná psycholožka radila, že máme dítě zabavit, dát mu jiný směr – no, nejsem si jistá, že by to při tom šíleném afektu, kdy se dítě válí uprostřed obchodu, nějak významně zabralo.

Sama jsem byla překvapená, jak drahé věci vlastní i úplně malé děti . Není výjimkou, že dítě v první třídě vytasí z kapsy Iphone nebo jiný drahý telefon. (Už jsem viděla i pětiletou holčičku s vlastním notebookem, který vláčela v rozkošném růžovém batůžku.) Nechci rodičům sahat do svědomí...ale je tohle rozumné? Pokud na to máme peníze, máme skutečně dopřát dětem vše, po čem momentálně zatouží? Jsou naše děti natolik vyspělé, aby dokázaly tyto věci docenit a vážit si jich? Já sama nevím, co je správné. Zdravý rozum mi ale velí, že každý extrém je špatný. Ochuzovat dítě o běžné věci, které vlastní každý jeho spolužák či kamarád našeho potomka většinou odcizí od zbytku kolektivu, případně je mu přisouzena role skupinového outsidera. Naopak dítě, které vždy dostane co chce, si často mezi spolužáky začne připadat výjimečně a přespříliš mu stoupne sebevědomí. Nakonec může mít i tendence se nad ostatní děti povyšovat. Obě varianty jsou špatné a ani jednu bych pro svou dceru nevolila. Jenže slova jsou zase jen slova, v budoucnu za mě budou mluvit až činy. Jak se tvrdí: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš." Takže uvidíme, jak se k tomu jednou jako rodič postavím, teď mám ty nejzdravější úmysly.

Přesto budu Lauru v její „marnivosti" podporovat. Pokud jí budou stačit korálky z levné bižuterie, lehký látkový klobouček a dámské kalhotky kolem krku...nemám s tím jediný problém. A že jednou bude nosit šílené věci, které se mi budou hrozně moc nelíbit, to je mi jasné už teď. Zrovna nedávno jsem si prohlížela své školní fotografie a s hrůzou sledovala své rebelské modely, kdy jsem ladila nesladitelné a byla originální za každou cenu. Maminka mi tenkrát říkala, počkej, až si ty fotky budeš jednou prohlížet a říkat si: „Jak jsem v tomhle mohla chodit mezi lidi?" Tak mami, ta doba je konečně tady, měla jsi pravdu. Předpokládám, že mě čeká nějaká podobná zkušenost, tak jen doufám, že v sobě najdu dostatek síly a nechám svou dceru chodit v tom, co se jí bude líbit.

Druhá čárka na těhotenském testu mne poněkud zaskočila, ale jen na chvilku. Druhé miminko jsme chtěli a já si uvědomila spoustu výhod, které přináší malý věkový rozdíl mezi sourozenci. (Budou si spolu více rozumět a zabaví se navzájem. Budu moci dříve nastoupit do práce a vymanit se ze sterotypu na rodičovské dovolené. Až se miminko narodí, budu ještě vše mít v živé paměti a péče o dítě mi půjde lépe od ruky......). Nad nevýhodami jsem jen mávla rukou. (Co na tom, že přijdu o nemalou částku peněz od státu, neb jsem si rodičovskou dovolenou ustanovila na tři roky? Že se říká – jedno dítě, žádné dítě, ono to nebude tak zlé. A proč bych v těhotenství neměla fungovat stejně jako v běžném životě, vždyť mi jen trochu naroste bříško.) Byla jsem neskutečně naivní , to už jsem si uvědomila a většina problémů je bohužel ještě přede mnou.

Na počátku jsem si všechno vymalovala růžovými barvami...což určitě není úplně špatný přístup, ale moje představy o nadcházejícím těhotenství se na míle lišily od reality. V prvním těhotenství jsem se měla jako v pohádce. Celých devět měsíců jsem se cítila skvěle. Osm týdnů před porodem jsem trávila lenošením u televize, procházkami, čtením knih a pojídáním nejrozmanitějších dobrůtek. Kdybych tenkrát tušila, co mě čeká u druhého těhotenství, vážila bych si těch blahodárných okamžiků podstatně víc.

Zjistila jsem, že naší Lauře nedokážu včas vysvětlit, proč opět běžím na toaletu, odkud se pak linou ty ošklivé, neznámé zvuky. (Chudák stála za dveřmi, bušila do nich pěstičkami a řvala: „Mamí, mamí.") Když jsem pak vylezla s oroseným čelem a výrazem "je mi strašně zle", většinou na mě jen soucitně zírala a vzápětí už mě chytala za ruku a tahala ke kočárku, protože jí to doma se mnou ani trochu nebavilo. Tahle nová neakční máma se jí začínala zajídat.

Naštěstí jsem nezvracela příliš často, ale to neznamená, že mi bylo dobře. Neustále mi bylo těžko a cítila jsem se, jako bych právě uběhla maraton. A to nemluvím o těch příšerných náladách. Divím se, že manžel nezačal víc času trávit v práci. Vždy se snažil tvářit zúčastněně a chápavě a já jsem si toho absolutně nevážila. Pravda, občas svůj přístup dost kazil, když se celou situaci snažil zlehčit a použil zcela nevhodné oslovení: „Ty můj malý hormonku," nebo začal větu se slovy: „Já vím, že za ty nálady nemůžeš, to ty hormony." Poznámky tohoto typu jsem nenáviděla a doháněly mě k šílenství. Jednou jsem se dokonce přistihla, jak zvedám ze stolu svůj oblíbený hrníček a mířím tím milovaným kouskem porcelánu manželovi přímo mezi oči. Samotnou mě to vyděsilo a i přes návaly hormonů mi začalo docházet, že takové chování je nepatřičné a že si to můj obětavý partner absolutně nezaslouží.

Další velká nevýhoda druhého těhotenství je ta, že kromě standardních problémů jako jsou nevolnosti a prudké výkyvy nálad, se musíte starat o prvorozené dítko. Musím přiznat, že to mě nakonec zaskočilo ze všeho nejvíc. Začínám osmý měsíc, venku je třicet stupňů a zatímco já se valím jako velký balvan, naše Laura se pohybuje se stále větší lehkostí. Pomalu si začíná všímat, že už pro mě není tak snadné jí stačit a mezi její oblíbené hry patří ta na utíkanou. Čím vyděšenější výraz na mé tváři vidí, tím spokojenější je zase ten její. Proto nejraději běhá tím nejvíc nebezpečným směrem – k rybníku za kačenkami, k hlavní silnici za auty, k obrovskému cizímu psovi, aby ho mohla pohladit. A já za ní poslušně běhám, funím jako lokomotiva a jen si tak pro sebe na uklidněnou říkám, že to určitě má své výhody, protože budu ve výborné kondici a nějaký porod mě už nemůže zaskočit.

Aby toho nebylo málo, nakonec se k těm obvyklým komplikacím v těhotenství přidala ještě těhotenská cukrovka. Musela jsem tak zrušit své malé denní radosti v podobě sladkého kapučína s dortíčkem, či zmrzlinového poháru po zdravém obědě. Celkově jsem musela přehodnotit svoje stravování a neustále hlídám přísun všech sacharidů. (A ty se bohužel nachází téměř ve všech běžných potravinách.) Člověk si ale nakonec zvykne na všechno. Jen jsem sama byla udivená, co všechno obsahuje cukr. Zpočátku jsem četla složení na všech potravinách, protože jsem absolutně neměla představu, kolik čeho můžu sníst. Návštěva diabetologické poradny však udělala jasno. Vyfasovala jsem svůj vlastní glukometr a pravidelně musím měřit hladiny cukrů. Občas to bolí, třeba když musíte jíst grilované maso bez hořčice a kečupu, neslazený bílý jogurt nebo suchý plátek rýžového chleba. Nejvíc ze všeho mě bolelo to jediné kafe za den, které jsem si v těhotenství povolila a teď si ho dopřávám neslazené, což přináší jen poloviční požitek. Za točenou zmrzlinu bych momentálně vraždila a kolem čerstvých loupáků v pekárně sprintuji nadzvukovou rychlostí, abych náhodou nenasála jejich vůni.

Prý si spousta maminek na dietu přivykne a pokračují v ní i po porodu, protože se cítí mnohem lépe. Já můžu jen potvrdit, že díky této dietě již téměř nepřibírám a doposud mám nahoře necelých šest kilogramů, což může někdo vnímat jako obrovskou výhodu. Nicméně jsem si naprosto jistá, že jakmile bude miminko v pořádku v mé náruči, hned si osladím život nějakým úžasným čokoládovým dortíkem a na oslavu to zapiju sladkým horkým kakaem.

Teď už chápu, že jedno prožité těhotenství ze mě nedělá odborníka v dané problematice. A také mi pomalu dochází, že naše nově příchozí miminko může být naprosto jiné než Laura a nic nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala. Přesto se i teď na naší druhou dcerku těším a jen doufám, že se mnou bude mít trpělivost a znovu mě naučí, jak se o miminko správně starat a nebude se zlobit za moje nedostatky. Takže, naše drahá Nelinko, pa pa za dva měsíce.

Měsíce běží a z našeho miminka se pomalu, ale jistě stává osobnost s vlastním názorem, která už přesně ví, co od života chce. Naší Lauře bude zanedlouho rok a půl a má své vlastní koníčky (které se nejspíš výrazně neliší od oblíbených činností ostatních mrňat stejného věku). Hračky dceru postupně přestávají bavit, mnohem zajímavější jsou věci, které používáme my dospělí. Nejraději by do ruky dostala ostré nože, nůžky, křehké skleničky nebo alespoň moje šminky. Na chvíli ji dokáže uspokojit i kovová lžička, protože se s ní může bouchat do stolu, skříní i podlahy a dělá to báječný rámus. Manžel i všechny babičky tudíž došli k logickému závěru......z naší Laury bude určitě hudební skladatelka. Já si spíš myslím, že se stane módním guru přes boty. Lásku k nim zdědila po mě a už teď si mé i manželovy topánky ráda zkouší a pohybuje se v nich po domě (někdy zvládne mít obě nohy v jedné botě). Náš velký botník je jedním z Lauřiných nejoblíbenějších prostorů v domě a slovo „By." (boty) je asi nejčastěji vyslovované.

Zamýšlela jsem se nad nejoblíbenějšími činnostmi stejně starých dětí a jsem si jistá, že je to u všech obdobné. Laura mě neustále přesvědčuje, že nejlepší ze všeho jsou louže. Dcera není příliš trpělivým jedincem, nicméně dupání do loužiček, skákání v jakékoliv vodě (nejraději pořádně špinavé) a házení čehokoliv do něčeho mokrého by jí zabavilo snad na celý den. Proto také mezi jedny z prvních botiček patřily gumové holínky.

Došla jsem k závěru, že všechny děti milují písek. Věřím, že hra na pískovišti nesmírně podporuje dětskou fantazii. Dá se s ním totiž dělat skoro všechno. Laura si ho nechává jen tak sypat mezi prsty, staví z něho kopečky, doluje v něm díry a příkopy, schovává si ho za tričko a když na ní přijdou chutě, ráda ho strčí i do pusinky. Ochutnávání písku je první věc, kterou udělá na každém novém pískovišti, kde má možnost si hrát. Už i já věřím tomu, že písek v různých částech naší republiky nejen jinak vypadá, ale i jinak chutná (i když jsem zatím nenašla odvahu se o tom sama přesvědčit).

Voda patří k další velké lásce našich dětí. Dá se s ní podnikat spousta zajímavých věcí. Kromě toho, že úžasně cáká, když se do ní něco hodí a v podobě louží přináší možnost tolik milovaného čvachtání, můžou se v ní naše děti i koupat. Stačí jen malý plastový lavor a o zábavu je postaráno. Přidáme pár hraček a dítě je na vrcholu blaha. Na velký problém narazíme až ve chvíli, kdy dítko drkotá zuby (všemi deseti, které se v malé puse zatím nacházejí), fialoví mu rty (a není to od borůvek) a chodidla i ruce má varhánkovité jako ve chvíli, kdy se narodilo. V takovém okamžiku vyslovíme tu ošklivou a nemilovanou větu: „Jde se z vody". Náš potomek vyděšeně chytá okraj lavoru a odmítá se pustit (ještě se stihne otočit zády, aby svůj nesouhlas dostatečně projevil). A nakonec začne křičet: „Ne, ne, ne." U nás naštěstí zabírá nalákat Lauru na něco dobrého, ale nemít po ruce kousek bábovky nebo tvarohové buchty od babičky, nevím, nevím, jak by to dopadlo.

Léto je plné sluníčka, vody a také melounů, jahod, třešní, nektarinek, malin a borůvek. Laura ovoce miluje. Meloun dokáže vykousat tak dokonale, že jí v ručičce zůstane jen tenká zelená slupka (a kdybychom jí slupku neodebrali, pravděpodobně by si pochutnala i na ní). Velkou hrst malin nebo borůvek téměř „vdechne" a díky tomu se naštěstí nestačí nijak výrazně umazat. S jahodami , nektarinkami a broskvemi je to podstatně horší. Odmítá, pokud jí ovoce rozkrájíme na kousky, vše vyžaduje v kuse. Bryndáček, který by zakryl celé tělo na způsob neoprenu bohužel nevlastníme a stejně bychom ho těžko na Lauru navlíkli bez použití násilí a hysterických scén. Nakonec je nejužitečnější Lauru svléknout do naha, vystrčit na zahradu a pak jí dopřát jakékoliv ovoce i jakýkoliv způsob stolování (tedy spíš nestolování). Občas se ale nehoda stane a vyprat skvrny od jahod a broskví se mi zatím jeví jako nadlidský úkol.

Všimla jsem si, že snad všechny děti milují míčky a balónky všech velikostí a barev. Slovo „hop" patří do výběru těch nejpoužívanějších slov. Všechny maminky jistě vědí, že jeden či dva míče nikdy nestačí. Ideální je mít doma velký pytel plný barevných míčků. Do takového množství se dá skákat, může se v nich plavat, mohou se z pytle vyhazovat a zase do něj uklízet zpět (to ale dělají častěji rodiče než děti) a často nám darují i deset minut času na dovaření oběda či dojezení snídaně.

Pokud jsme někde v přírodě a míčky nejsou k dispozici, zachrání nás kamínky, balvany a šutry. (Je zde jediná podmínka...dítě musí kámen uzvednout a zvládnout ho odhodit.) Je třeba dítěti v těchto chvílích věnovat zvýšenou pozornost, často si totiž nabere hrst kamínků a sedne si kdekoliv se zrovna nachází – třeba doprostřed silnice. Nejideálnější je, pokud má dítko kromě kamínků k dispozici ještě kanál nebo rybníček. V tu chvíli začíná velké sportovní klání. Úkol je jednoduchý – naházet do kanálu či rybníku co nejvíce kamenů v co nejkratším čase. Zatím se nám nestalo, že by tato činnost Lauru dokázala omrzet. Bohužel často musíme její úžasné sportovní výkony přerušit a hystericky řvoucí dceru odnést z dohledu kamenů i vody, jinak bychom na daném místě mohli nocovat.

Objevují se stále nové a nové věci, které naše dcera zkouší. V některých jí vehementně bráníme, protože nejsou úplně bezpečné, nebo jsou kapánek destruktivní (nemáme rádi kousky sýra v přehrávači DVD, ani drobky od chleba v šuplíku s ponožkami). V některých ji naopak podporujeme. Přestože Lauřino „písi, písi," občas znamená následné vydrhnutí celé kožené sedačky i Lauřiných kolínek a dlaní, rozhodně jí v umělecké činnosti nebráníme. V budoucnu bychom rádi, kdyby malovala například na papír, ale umělci v dnešní době kreslí téměř na cokoliv, takže ji nechceme příliš omezovat. Popravdě se sami občas děsíme, co ji v budoucnu začne bavit. Jsme trochu úzkostliví rodiče (je to zkrátka první dítě) a tak doufáme, že ji jednou chytne například tenis, fotbal nebo třeba hra na flétnu. Sportům jako je raft nebo lezení po skalách bychom se raději vyhnuli. Nakonec ale stejně dobře víme, že si vybere sama, bez nás, a že jí ve všem podpoříme.....to už je holt úděl nás rodičů.

Všechny nás to většinou potká, často na to nejsme připraveni a dost nás to semele. O čem že to mluvím? Přece o první lásce! Lauře ještě nejsou dva roky a už teď její tatínek řeší, jak se v budoucnu vypořádá s jejími nápadníky. Mnoho holčiček v naší obci není, náš dům obklopují sousedé se samými synky a my brzy budeme mít dcerky dvě. Manžel plánuje na stará kolena pořídit si brokovnici a na balkóně střežit poklidný spánek našich holčiček (asi si sám pamatuje své vlastní metody z dob puberty......možná ke své vyvolené romanticky lezl po zelení obrostlé pergole...s tím se mi nesvěřil).

Momentálně jsme ve fázi, kdy Lauru neustále podporujeme v dávání pusinek a polibků. Pravda je, že už nyní dcera raději polibky obdarovává osoby opačného pohlaví. Se stejně starým Martínkem našli v líbání společnou řeč a mezi jednotlivými pranicemi, honičkami a slovními potyčkami v jejich vlastním jazyce se neustále líbají a hladí. My dospěláci z toho máme velkou legraci......kdyby jim bylo patnáct, asi bychom zakročili. Možná své dceři trochu závidím, že má tohle všechno před sebou. Jsem zvědavá na její první lásku – kdypak to asi přijde? Bude stejně jako já chodit s hlavou v oblacích, pouštět si tklivé melodie a při každé příležitosti se přihlouple usmívat? Bude testovat nervy nás rodičů svými pozdními příchody z randíček a svou nechutí ke všemu, co je spojeno s nudným každodenním životem? (Úplně slyším svá vlastní slova z té doby: „To snad ne, už zase uklízíme...copak je svět jenom o dělání pořádku? Už zase mám vynést odpadky....copak tahle rodina nemá nic jiného na práci než produkování odpadu? Cože...společný výlet s celou rodinou – proč mě tak trestáte?"). Puberty vlastních dětí se upřímně bojím. Maminka mi vždy říkala, že se mi jednou na dětech vše vrátí a já se obávám, že se ten čas nezadržitelně blíží. A mám takový pocit, že právě tou první láskou to všechno začíná.

Mě první nevinná dětská láska potkala už na konci mateřské školy. Můj vyvolený se jmenoval Mára. Byl neskutečně chytrý, krásný a oslovoval mě romanticky: „Hele, Květová..." . Jediný z naší třídy předškoláků znal jméno našeho prezidenta. Mně jméno Gustav Husák, kromě podobnosti s domácím chovným opeřencem, nic neříkalo. Odpoledne, když jsme museli zalehnout do postýlek a absolvovat povinnou hodinu spánku, po mně Mára pravidelně házel skleněné kuličky, které si schovával do kapsičky pyžamka. Vrcholem našeho „románku" bylo, že mi věnoval svůj první vytržený zub. Bohužel už si nepamatuju, kam se ten krásný mléčný zoubek poděl. Každopádně mi v tom okamžiku bylo jasné, že to byl ten největší projev lásky na světě. Přesvědčil mě, že právě on bude jednou mým manželem a budeme spolu mít kupu dětí. Překvapivě mi tenhle názor vydržel hodně dlouho a s Markem jsem nakonec po základní škole opravdu dva roky chodila. (Dost se polepšil a jako dárek už mi nedával své zuby, ale hýčkal mě parfémy a šperky a samozřejmě hromadou plyšáků.) Vztah nakonec nevydržel, ale oba jsem spolu prožili všechna poprvé a když jsme se před pár lety potkali na třídním srazu, bylo moc fajn na tyhle staré časy zavzpomínat.

Každý z nás to má jinak. Někteří skutečně svůj život prožijí po boku své první lásky. Můj bratr si vzal svou první lásku a už jsou spolu přes deset let. Těžko si dokážu vedle něj představit někoho jiného, kdo by ho dokázal udělat šťastným. Moji rodiče to měli zrovna tak. Pravda je, že se brali po krátké známosti, protože jsem na cestě byla já a možná je dílem náhody a velkého štěstí, že jim to vyšlo a byli jeden pro druhého tím pravým. Já už mám dáno v povaze, že se do všeho vrhám po hlavě a jakmile mi něco vadí a není to podle mého gusta, mám tendence vzít nohy na ramena. Chvíli mi trvalo zjistit koho hledám, jaký vztah je pro mě ideální a jaká jsem vlastně já sama. Kolem pětadvaceti let už jsem přesně věděla co nechci (pár nepovedených vztahů jsem už měla zdárně za sebou). Měla jsem pocit, že přesně vím co chci.....ale jaksi jsem to nemohla najít. A já nejsem zrovna jedinec, který se spokojí „ s vrabcem v hrsti".....to raději nic.

V pubertě jsem toužila po někom, kdo bude vypadat jako Robert Kodym, kdo bude mít ryzí charakter jako Kevin Costner ve filmu „Osobní strážce" a nakonec (a to jsem si dlouho nechtěla přiznat) kdo se ke mě bude chovat se stejnou dávkou lásky a respektu jako můj táta k mámě. Nakonec jsem slevila jak z vizuální stránky, tak z potřeby najít někoho naprosto dokonalého. Potkala jsem manžela, modrookého blonďáka, který má pramálo společného jak s Robertem Kodymem, tak i s Kevinem Costnerem. Zato osobnostně jsou si s mým taťkou mnohem více podobní, než bych si přála.
(U televize nemá cenu s nimi jakkoliv komunikovat neb absolutně nevnímají, když se má usednout
ke společnému jídlu, oba často zmizí neznámo kam a pokud je v televizi fotbal....na jiný program nikdo z nás nemá nárok....)

První láska je holt první láska.......pro někoho je zároveň tou poslední. Pro dalšího je odrazovým můstkem pro hledání toho pravého. Ať tak, nebo tak, budeme si na ní pamatovat do konce života. Já tu svojí mám za sebou a to, že to znovu budu moci prožívat prostřednictvím svých dětí, mi připadá báječné. Snad budou mé dcerky sdílné a nenechají si vše pro sebe...snad je bude zajímat, jaká byla ta moje první láska a jaké to bylo, když jsem se potkala s jejich tátou. Já tyhle historky milovala a chtěla jsem je vždy vyprávět znovu a znovu. Snad budou mít moje holčičky štěstí a potkají ty správné kluky a budou na tyhle roky vzpomínat se stejně příjemnou nostalgií jako já. Jen doufám, že si manžel nakonec tu brokovnici nepořídí a nebude dcerkám příliš mluvit do soukromí. A já snad nechám pod balkonem nainstalovat nenápadný žebříček, aby se ti kluci nezranili, až k našim holkám polezou do pokoje.

Nevím, jak to chodí v jiných rodinách, ale v té naší to byl velký boj. Naivně jsem si myslela, že určování jména našeho potomka bude spíš mojí záležitostí a manžel mi návrhy bez větších připomínek odsouhlasí. Ani jsem netušila, jak bolestivě se mýlím. Nejenže začal
do diskuze přihazovat své vlastní nápady, dokonce vehementně bojkotoval ty moje.

Nakonec jsme se rozhodli, že si každý z nás vypracuje svůj vlastní seznam. Počítali jsme, že se určitě v nějakém jméně shodneme a bude jasno. Nakonec nebylo ani polojasno, protože jsme se neshodli v jednom jediném jméně. Práci nám trochu usnadnil vědecký pokrok, protože jsme mohli vyrušit seznamy s chlapeckými jmény, ale situace ani tak nebyla na dobré cestě ke zdárnému konci. Já už vybírala jméno i ve spánku a ráno jsem se probouzela s oroseným čelem a myšlenkou, že se moje dcera jmenuje Jadviga nebo Uršula.(Moc se omlouvám všem nositelkám těchto jmen, ale pro mě to byla noční můra.)

Manžel trval na tom, že nemáme české příjmení a tudíž je třeba zabrousit mezi jména, která pochází z cizích jazyků. Musela jsem tedy zapomenout na českou klasiku a jména, která se mi už od dětství líbila. Těžko jsem se loučila s Anežkou, Eliškou i Terezkou. Pravda je, že i já jsem nakonec uznala, že okolí je všech těchto jmen plné a neuškodí trocha originality. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství a dospívání. Na gymnáziu bylo Kateřin celkem pět, na vyšší odborné škole pro změnu čtyři a o pracovním kolektivu raději ani nemluvím (tam už nám kolegové museli vymýšlet přezdívky, aby nás byli schopni identifikovat bez dlouhého vysvětlování). Asi právě díky četnosti mého křestního jména mě stejně nakonec všude začali oslovovat Květo (podle rodného příjmení Květová). Z toho jsem rozhodně nadšená nebyla. Jméno Kateřina jsem sice úplně nezbožňovala, ale Květa se mi akceptovala podstatně hůř.

Manžel byl na můj vkus originální až příliš a s jeho návrhy jsem se prostě nemohla smířit, natož se s nimi ztotožnit. Copak jsme nějaká rodina výstředních celebrit, abychom naší dceru obdarovali jménem Maya nebo Sofie Ema? Emily jsem také příliš nefandila a Rebeka mě doháněla k šílenství. Moje Johanka a Agáta naopak vzbudily u manžela pramálo nadšení a pomalu jsme se dostávali do slepé uličky. Stella mi zase neprošla kvůli Stelle Zázvorkové (i když jí má manžel rád, těžko by si prý pod tímto jménem představil malou holčičku). Samozřejmě jsem studovala veškeré erudované články na internetu, jak co nejlépe zvolit jméno pro miminko. Dozvěděla jsem se samé chytré poučky: Jméno v kombinaci s příjmením by nemělo být příliš dlouhé, ale ani příliš krátké. Jméno by se s příjmením nemělo rýmovat, nemělo by být stejné ani podobné. Jména by se měla společně dobře vyslovovat a neměla by být příliš kontrastní. Dohledala jsem na internetu i ta nejbizarnější jména jako Jahoda Jebavá, Blanka Protržená a další, která snad ani nelze publikovat bez toho, abych se červenala. Čím déle jsem ale pátrala na internetu, tím více jsem tápala ve výběru a manžel začínal mít obavy, že naše miminko budeme oslovovat „Hele, nebo Ty, případně Mimi."

Babičky nám jen připomínaly, že bychom si měli uvědomit, že nevolíme jméno pro křečka. Dcera to bude mít na celý život a neměli bychom jí to komplikovat hned na startovní čáře. S tím jsem samozřejmě souhlasila, ale Marušku ani Annu jsem doma mít nechtěla. Nakonec jsem stejně zjistila, že babičkám se žádným jménem nezavděčíte, hned upozorňují na nějakou hanlivou říkanku, která by našemu potomkovi zničila dětství. („Zbláznili jste se, Alice to být nemůže, budou jí říkat Alice palice, ulovila zajíce. Johana ani náhodou – Johana, Johana s dlouhejma nohama. Soňa? Copak to bude nějaká ruská carevna? Viktorie? Ta bude řvát jako Viktorka u splavu......") Rozhodli jsme se veškeré připomínky ignorovat. Koneckonců měli jsme dost konfliktů sami se sebou a boj našich vlastních názorů byl už tak dost vyčerpávající.

A pak se to stalo, jednoho dne jsme se probudili a řekli si, že to bude Laura. Ani jeden z nás nebyl ze jména vysloveně nadšený, ale oběma se nám líbilo. Pro mě bylo důležité najít si ve jméně nějaké vlastní tvary a zdrobněliny. Manžel byl zase nadšený ze statistik, protože jméno Laura tam není nijak četné. Samozřejmě jsme si od rodiny vyslechli určité protiargumenty. („Chudinka nebude umět „R" a jak to pak bude znít, až bude říkat: Laulinka Kudlmanová?....Vy nemáte rozum!")

Nakonec jsme vydrželi a jméno naší dcerce zůstalo. Rodina si zvykla a našla se spousta krásných, roztomilých variant, jak svou vnučku, neteř či sestřenici oslovovat. Z Laury je navíc Lola, Lolinka, Lolíček a k naší velké nelibosti nakonec i Loriška.....ale které jméno nemá nějaký kakofonický patvar?

Uběhl rok a přišlo mé další těhotenství. Já si byla naprosto jistá (stejně jako u předchozího těhotenství), že to bude chlapeček. Babičky prozkoumávaly tvar mého bříška a taktéž došly k závěru, že je to na sto procent chlapec (stejně jako při mém předchozím těhotenství). S manželem jsme tentokrát nebojovali a jméno Alex nám pro našeho kloučka připadalo ideální. Nechápu dosud, jak je to možné, ale my se shodli.

Bohužel jsme narazili na velký problém.......nebudeme mít chlapečka, ale další holčičku. A tak nás to čeká celé znovu. Manžel zase vytahuje na světlo své Sofie Emy, May a Emily a já opět trávím noci přemýšlením, kde tentokrát nalezneme kompromis. Ale ono se to nakonec nějak vyřeší, i kdyby to mělo být až na porodním sále.

Je tady červen, léto ťuká na dveře a to znamená mnohé. Kromě sluníčka, prázdnin a dětských radovánek je léto také obdobím svateb. Naše rodina se již nyní může pochlubit pozváním na tři takové slavnosti a Laura už má ve svém krátkém životě dokonce dvě svatby za sebou. Přesto, že dle statistik sňatků ubývá a mnoho mladých rodin žije takzvaně „na hromádce", kolem nás se to svatbami jen hemží.

Ženy často touží po velké a honosné svatbě už od dětství. Od mateřské školky hledáme oběti mužského rodu, které by si s námi na svatbu mohly alespoň hrát. Moje první fiktivní svatba probíhala u babičky na dvoře pod přístřeškem staré kůlny mezi motyčkami a lopatami. Kamarádovi Vojtovi jsem za jeho roli novomanžela musela věnovat pytlík bonparů a na hlavě jsem místo závoje měla dlouhý pytel od brambor, který nesnesitelně kousal. Připadala jsem si důležitě jako nikdy předtím a při vyslovení svého „ano" jsem se snažila působit sebejistě a hlavně dospěle. Po patnáctém roce jsem svůj přístup ke svatbám a k manželskému životu přehodnotila a bylo mi zcela jasné, že já, Kateřina Květová, se nikdy v životě nevdám, budu zcela samostatnou a nezávislou osobou a v životě si kvůli žádnému chlapovi nezměním své krásné příjmení. Vydrželo mi to dlouho.......ale podlehla jsem a dokonce jsem přijala nové jméno, což je mým velkým důkazem lásky.

Svojí vlastní svatbu jsem si nakonec moc užila. Přípravy jsem nijak zvlášť neprožívala a vše proběhlo poklidně a bez komplikací (což se podle mých zkušeností z jiných svateb málokdy podaří). Už před lety jsem v jedné povídce Roberta Fulghuma s pobavením četla o jeho zkušenostech pastora. Nejvíc se mi vryl do paměti příběh o nevěstě, která byla před obřadem příšerně nervózní. Každou chvilku si zobla nějaké sladkosti na obalení nervů a každé sousto zapila douškem alkoholu. Tu si na uklidněnou dala kapku vína, tu jí družička nabídla trochu domácí pálenky. Nevěsta zkrátka neodmítla žádnou nabídku čehokoliv, co by jí mohlo pomoci zbavit se té hrozné nervozity. Samozřejmě vše dopadlo katastrofálně. Nevěstě se při slavnostním příchodu k oltáři udělalo zle a pozvracela každého v nejbližším okruhu (do kterého samozřejmě spadali všichni její nejbližší). Na událost prý dnes novomanželé vzpomínají již s úsměvem a slavnou videonahrávku s obřadem si pouští při každém výročí (obdivuji jejich odvahu).

Na svatbě mého strýce málem došlo k velkému neštěstí. Novomanžele měl při příchodu do restaurace vítat ohňostroj. Bohužel se plán nezdařil, kvůli vlhkosti se ohňostroj nepodařilo zapálit. Jeden neukázněný svatebčan došel k závěru, že je škoda, aby byly nepoužité petardy jen tak vyhozeny do koše a v nestřeženém okamžiku si je vložil do kapes saka. Několik hodin se nic nedělo, ale když se zábava dostatečně uvolnila (po dobrém obědě a nějaké té vypité sklence) a všichni se vrhli na parket, najednou se slíbený ohňostroj sám předvedl v plné své kráse přímo uprostřed tanečního parketu. Svatebčan, který to způsobil, stačil naštěstí včas odhodit sako a odnesl to pouze nepříjemnou depilací svého poměrně chlupatého hrudníku a zničenou košilí. Sál se bohužel musel znovu vymalovat, ale na tenhle ohňostroj se už nikdy nezapomnělo.

S naší Laurou jsme se zúčastnili první svatby během loňského léta. Obřad probíhal venku, před branou kostela a já pro jistotu stála v uctivé vzdálenosti od snoubenců. Přece jen jsem nechtěla, aby případný Lauřin pláč nějak narušil romantickou atmosféru. Bála jsem se zbytečně, Laura byla naprosto vzorná. Nakonec se v plné kráse předvedla nevěstina čtyřletá neteř. Právě, když snoubenci měli říci svůj slib, zvedla se holčička ze svého VIP místa v první řadě a prohlásila: „Ty jóóó, to je nuda, jdu se projít." Než stačili její rodiče zareagovat, zmizely její krajkové bílé šatičky za rohem kostela. Tohle bylo celkem vtipné přerušení obřadu a všichni se od srdce za smáli, jen paní oddávající měla stále kamennou tvář – bylo vidět, že nemá ráda žádná neplánovaná překvapení.

Hned týden na to jsme s Laurou absolvovali druhý obřad, shodou okolností také pod širým nebem. Opět jsem se neodvážila do předních řad, ale hlavně z toho důvodu, že bylo příšerné vedro a slunce usilovně pálilo. Zvolili jsme příjemné stinné místo pod vzrostlými stromy kousek od altánku, kde si měli snoubenci říci své „ano". Tentokrát se před neplánovaným narušením obřadu stihli ženich s nevěstou i políbit. Hned na to začali omdlévat hosté. Sluníčko a trocha alkoholu udělaly své. Vražedná kombinace těchto dvou faktorů si našla hned tři oběti. Hosté nespadli samozřejmě najednou, dali si mezi svými dramatickými vstupy několika minutové pauzy. Novomanželé byli oba po obřadu natolik vystresovaní, že nám jich bylo až líto. Ale my s manželem jsme si mohli oba oddechnout, že naše Laura nezpůsobila žádný humbuk a chovala se jako dokonalé miminko (na rozdíl od jiných pozvaných).

Letos to bude jiné, Laura už není žádné miminko, ale slečna, kterou nemůžeme odbýt nějakým obyčejným „bodýčkem" a kraťásky jako loni. Lauřinu skříň už nějakou dobu zdobí pár speciálních kousků šatiček, které z ní na plánované svatbě udělají minimálně princeznu. Jen se bojíme, aby nakonec úplně nezastínila nevěstu. A v povzdálí už se držet nebudeme.......nakonec je přeci dobré obřad trochu okořenit, jen ať se na svatbu dlouho vzpomíná.

Každý z nás má nějakou zkušenost s lékaři (pokud tedy nežijete na nějakém vzdáleném ostrově, kde o vás pečuje místní šaman). Většina lidí, co z nám, má hrůzu z nemocnice. Některým jedincům se dokonce z pouhé zmínky o zubaři ježí chlupy na celém těle. Je zvláštní, jak rychle se strachu z lékařů naučí i úplně malé děti.

Laura je značně neklidná už v čekárně u paní doktorky a jakmile vstoupíme do ordinace, úplně zapomíná na to, co všechno se naučila. Svůj andělský úsměv neukáže ani na moment a během několika vteřin začne naopak vehementně upozorňovat na obrovský rozsah svého silného hlásku.
Často návštěvu u lékaře neseme mnohem hůře než naše děti. Sama jsem byla svědkem čištění očních kanálků naší tehdy tříměsíční dcerky a plakala jsem jen o něco méně hlasitě než Laura. Manžel měl dokonce tendence vrhnout se na doktorku a chránit miminko vlastním tělem (musela jsem ho hodně pevně držet za ruku, aby své myšlenky neproměnil v čin). Za měsíc jsme ke stejné lékařce jeli na kontrolu. Když jsme vcházeli do ordinace, vypadla Laura z autosedačky, kterou nesl manžel (zapomněli jsme dceru v té rychlosti přikurtovat). A tak místo dalšího proplachování očních kanálků následovala návštěva dětské ambulance a rentgen hlavy. Když jsme pak v dětském koutku čekali na verdikt lékařů, plakali jsme s manželem oba. (Laura se mezi našimi hysterickými výlevy stihla nakojit a vesele se na nás šklebila). Byla naštěstí v naprostém pořádku a manžel od té doby několikrát za sebou pečlivě kontroloval, zda je Laura v sedačce bezpečně zajištěná.....někdy až příliš horlivě (ale kdo by mu to měl za zlé).

Někdy svým dětem nechtěně ublížíme sami. Mě neustále straší ve snech horové scény, kdy se Lauře něco vážného stane a způsobí to jen naše nepozornost (vždyť někdy k tomu stačí jen vteřina bez dozoru a horký hrnek čaje na stole). Na některé situace už ale po určité době vzpomínáme s úsměvem. Já například často vzpomínám na strýce Jardu, který v průběhu jednoho týdne zvládnul zlomit ruku mému osmiletému bráškovi a pár dní na to rozbít nos teprve pětileté sousedce. S bráškou hráli fotbal a Jarda se snažil dát gól. Bratr ho pořád hecoval: „Jardo, pořádnou ránu, nejsem žádná holčička." Jarda ho bohužel poslechl a ukázková zlomenina pažní kosti byla na světě. Na stejném hřišti vyslovila malá sousedka jedno nevinné dětské přání: „Jardóóó, kopni ten míč co nejvýš dokážeš....až ke slunci." A hodný Jarda se opět snažil vyhovět. Sousedka zírala k obloze a neodvrátila hlavu, ani když se k ní začal míč velkou rychlostí přibližovat. „Prásk" a krev z nosu už jí barvila bílé letní tričko. Jarda pak od sebe několik týdnů děti vysloveně odháněl (prý pro jejich vlastní bezpečí).

Já osobně velké zkušenosti s lékaři nemám. Jako dítě jsem byla zdravá jako řípa a chodila jsem maximálně na povinné kontroly k dětskému lékaři. Moc dobře si vzpomínám na ráznou dětskou doktorku, kterou jsem navštěvovala až do svých osmnácti let. Měla jsem ji jako dítě moc ráda. Nedělala takové ty zbytečné cukrbliky, mluvila se mnou jako s dospělou a sem tam pronesla nějaký fórek. Podobnou lékařku navštěvuji i dnes s Laurou a nemůžu si ji vynachválit. Laura ji sice důvěrně oslovuje „babi" (stejně jako pošťačku, truhláře či pána, co nám přijel umýt okna), ale už teď je znát, že má před paní doktorkou velký respekt. Možná jí ještě nezapomněla všechny ty injekce do nohou a do zadečku a to netuší, že nás nějaké to očkování zanedlouho čeká.

Často si vzpomenu i na praktického lékaře nedaleko bydliště mých rodičů, ke kterému jsem chodila jako studentka. Před lety jsem se potřebovala ulít ze střední, abych se mohla učit na přijímačky na vysokou školu a k tomu jsem musela získat potvrzení, že jsem marod – alespoň na jeden týden. Neměla jsem se simulováním velké zkušenosti, zkusila jsem to tou nejjednodušší cestou: „Bratr leží doma s angínou." (Což byla pravda.) „Já už mám třetí den zvýšenou teplotu a začínají mě bolet klouby." (To byla nehorázná lež.) „A v krku mám snad nějaký permoníky, jak moc mě tam škrábe." (Škrábání v krku napomohla pouze rychle vykouřená cigareta před střediskem.) Lékař mě omrknul svým odborným okem, prohmatal mi uzliny na krku a po chvíli dumání mi vyplnil žádanku do nemocnice. Prý to vypadá na mixomatózu a bude lepší, když si mě zkontrolují specialisté.

Strávila jsem celý následující den běháním po vyšetřeních, kde samozřejmě nic nezjistili. Preventivně mě nechali čtrnáct dní stonat......od té doby jsem si už nikdy žádnou nemoc nevymýšlela. Vždyť co kdyby kvůli všem vyšetřením a prohlídkám došli k závěru, že mi nakonec opravdu něco je?

Přiznávám se, že než jsem otěhotněla s Laurou, nevěnovala jsem vaření žádnou velkou pozornost. Většinu času jsem trávila v kanceláři a obložená bageta byla často mým obědem i večeří. O víkendu jsem uvařila maximálně nějakou rychlou čínu nebo rizoto. Na pečení něčeho sladkého nebo složitější přípravu masa jsem si v té době netroufla. Vše se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, když jsem otěhotněla. (Spoustu lidí si pravděpodobně myslelo, že jsem se naprosto zbláznila.)

Vrhla jsem se na studování receptů a do připravování zdravých pokrmů. Ne vždy se jídlo povedlo, ale pokaždé bylo poživatelné a většinou jsme si s manželem pochutnali. Jen občas nevypadal výsledek mého snažení nijak vábně. Jelikož se nebojím experimentovat, někdy jsem se malinko odchýlila od receptu a to se začátečníkům nevyplácí. Díky těmto omylům jsme kupříkladu jedli zelené rybí filety (jelikož jsem místo bílého zelí použila fialové) a můj první makovec byl natolik drobivý, že se dal konzumovat pouze lžičkou z misky. Naštěstí mám chápavého manžela, který mě v mých pokusech podporuje a pokaždé mi s úsměvem řekne: „Lásko, bylo to vy-ni-ka-jí-cí." V době těhotenství jsem byla přecitlivělá na jakoukoliv kritiku a manžel má silný pud sebezáchovy, takže se rychle naučil, jak správně reagovat.

V pubertě jsem samozřejmě k vaření měla zcela opačný přístup. Bylo to něco, co jsem si spojovala s přízemností. Představa ženy v zástěře stojící u sporáku byla mojí noční můrou. Spolužačky, které se už v sedmé třídě rozplývaly nad miminky a předávaly si recepty na koláče, jsem vnímala jako bytosti z jiné planety. Jednou jsme na hodině „rodinné výchovy" připravovaly pomazánky na chlebíčky. O přestávce dorazili naši kluci (ti zas měli práci v dílně) a vrhli se na všechny ty kulinářské dobroty. Když si můj idol Marek nabídl z mého talíře chlebíček s vajíčkovou pomazánkou a řekl: „Ty vole, Květová, máš to moc dobrý", byla jsem na vrcholu blaha. Od té doby jsem přestala opovrhovat spolužačkami, které měly vaření jako koníček. Pochopila jsem jeho hlubší smysl.

Paradoxně jsem v dětství měla ráda ty nejjednodušší pokrmy. Milovala jsem obyčejný chleba se sádlem (obzvlášť v létě, kdy se sádlo na chlebu krásně rozpouštělo). Vždy jsem se těšila na chlebovou patku s obyčejným máslem. Babička mi patku pokaždé nařezala, aby se mi sousta lépe kousala. Druhá babička má dodnes velkou pec a když jsme byli s bratrem malí, dělala na ní máčené topinky. Na pec hodila dva plátky chleba, nechala je na chvíli opéct a pak se jen na vteřinu namočily do horké vody a poté se pomazaly rozpuštěným máslem a osolily. To byla pochoutka. Samozřejmě jsem milovala i celou českou klasiku, nejvíc ze všeho svíčkovou a cmundu, nebo-li bramborák.

Často jsme také s bratrem vyžadovali špagety se sýrem a kečupem. Dlouho jsem měla problémy s výslovností několika slov a skoro do předškolního věku jsem říkala, že chci „škabety s kepučem." Nedávno jsem v supermarketu objevila kečup, na kterém byla barevný nápis „Kepuč". Dostala jsem u regálu záchvat smíchu – evidentně jsem nebyla jediná, komu vyslovování tohoto jednoduchého slova příliš nešlo (každopádně jsem ocenila výborný marketingový tah).

Občas nám maminka nechala v troubě rozpéct chleba se sýrem. Nikdy nestačil celý pekáč a mamka ještě musela pár plátků přidělat. Když si na tu dobu vzpomenu, připadá mi, že jsme byli bezední. Dodnes nechápu, jak jsme toho mohli tolik zkonzumovat a neprasknout. Na obědy jsme chodili k babičce a hned po polévce a hlavním jídle jsme si dávali „sladkou tečku." Dodnes pamatuji na slova babičky: „Štrůdlu můžeš sníst kolik chceš, vždyť to jsou samý jablka."

Laura už se do babiččina štrůdlu stihla také zamilovat (i do všech ostatních jejích pochoutek). Naštěstí jí naše dcera v podstatě cokoliv, co jí nabídneme. Jen se nic nesmí strouhat, jablka i ostatní ovoce a zeleninu vyžaduje v celku. Kousky jablek a okurek pak samozřejmě nacházíme po celém domě, ale vnímáme to jako daň za to, že dcera papá dostatek vitamínů.

Díky Lauře jsem se začala zajímat o bio zeleninu i o farmářské trhy. Občas využívám oboje a kombinuji to s obyčejnými potravinami ze supermarketu. Snažím se, aby Lauřina strava byla rozmanitá. Když něco nechce jíst, nikdy ji nenutím. Většinou jí za chvilku nabídnu znovu a najednou Laura změní názor a pustí se bez problémů do jídla. Už se blíží období, kterého se vysloveně děsím – čas, kdy sama uchopí svou plastovou lžičku a vrhne se do konzumace bez mé asistence. Už teď z toho mám husí kůži a živě si představuji barevné těstoviny na bílé zdi, kuřecí kousky na našem koberci i rajskou omáčku v Lauřiných vláskách.

Jsem ráda, že i moje dcera pochopila, že jídlo je fajn součást života – baví mě spolu s ní objevovat nově chutě, nové pokrmy. Zkoušíme všechno, nedávno jsme poprvé koupili kuskus a už jsme si ho zařadili mezi oblíbené přílohy. (Zase další věc, které dala moje dcera nový rozměr.) Zakončila bych zamyšlení nad jídlem jedním úžasným výrokem od Laury Janáčkové, známé odbornice na vztahové problémy: „Pro muže jsou nejpřitažlivější ženy v rozmezí 16 až 30 let. Nám starším nezbývá nic jiného než předstírat mládí. Ovšem i předstírat se dá jen do určitého věku – pak už nezbývá, než se naučit skvěle vařit."

Občas úplně zapomínám, že jsem těhotná. Laura mě plně zaměstnává celý den a já si na svůj „jiný stav" vzpomenu až ve chvíli, když mi rostoucí bříško nedovolí dopnout kalhoty, nebo se ozve nepříjemné pálení žáhy. Někdy mi to připomene přímo Laura, když mě šťouchne do pupíku a řekne „mimi". Často si neuvědomuji, jaký zázrak se ve mně odehrává a jaké máme štěstí, že máme jedno zdravé dítko doma a druhé zatím bezproblémově roste u mě v břiše. Jsou chvíle, kdy se vysloveně zastydím, s jakou samozřejmostí to všechno vnímám.

Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mi připomínají, jaké mám štěstí a jak je důležité vážit si toho, co máme. Jakoby těhotenství přestalo být něčím přirozeným, co přijde, když se rozhodneme mít dítě. Dítě přece patří do vztahu dvou lidí stejně jako láska nebo sex. Stále častěji ale slyším ten samý scénář. Dva se potkají, vše jde jako po másle a vztah se vyvíjí tím správným směrem. Přijde společná domácnost, zařizování, dovolené, romantické večeře a pak často svatba. Vypadá to na nekonečnou idylku, ale jen do té doby, než se náš pár rozhodne, že chce dítě. Tady idylka často končí a není výjimkou, když dvojice „neúspěch" v reprodukci neustojí a dva milující lidé se rozejdou. Snad kvůli často až úpornému snažení o otěhotnění. Možná ze strachu, že život bez vlastního dítěte nemá smysl. Páry pak většinou hovoří o tom, že se z jejich vztahu vytratila spontaneita a radost ze sexu. Těhotenství se stalo jejich jediným společným cílem a když ho nedosáhli, nedokázali už jít nadále společnou cestou. Kolik párů kolem nás prožívá tento příběh? Mám pocit, že jich neustále přibývá.

Často si vzpomenu na paradoxní situaci, kterou jsem prožila před třemi lety. Prodělala jsem zamlklý potrat a v jedenáctém týdnu jsme s manželem přišli o vytoužené miminko. Musela jsem prodělat jednoduchý zákrok v nemocnici. Nikdy nezapomenu na dvě ženy, se kterými jsem byla na pokoji. Jedna z nich byla Petra, která již byla dvojnásobnou maminkou a třetí těhotenství jí i manžela více než zaskočilo. Oba byli podnikatelé a Petra nemohla z pracovního procesu vypadnout, protože na dalšího zaměstnance by neměli peníze. A tak se rozhodli pro potrat. Petra to nebrala nijak tragicky, ale mohla to být i póza, která jí pomáhala celou situaci překonat, těžko říct. Stejně jsem na ní v hloubi duše byla naštvaná – vždyť já bych to mimčo tolik chtěla a ona se ho vzdá dobrovolně....

Hned vedle mě ležela Lenka, to byl úplně jiný příběh. Snažila se působit pozitivně, ale byla plná strachu a obav. Měla za sebou dvě umělá oplodnění a ani jedno embryo se neuchytilo. Teď jí čekal třetí pokus a Lenka dělala možné i nemožné, abychom na ní nepoznaly, jak moc je pro ní těhotenství důležité. Evidentně se kolem otěhotnění točil celý její svět. Když jsem z nemocnice odcházela, došlo mi, že jsem na tom z nás tří byla nejlépe. Nebudu si jednou muset vyčítat, že jsem se vzdala miminka a prognóza na další těhotenství a zdravé miminko byla pozitivní.

Zajímalo by mě, co dnes Petra s Lenkou dělají? Snad jsou obě dvě šťastné a na pobyt v nemocnici už vzpomínají jen jako na dávnou noční můru. Každopádně je neuvěřitelné, jakou má naše psychika schopnost regenerace. Když jsme s manželem přišli o první miminko, vnímali jsme to jako konec světa a dnes už si na to vzpomeneme zřídka.

Naopak velmi často myslím na svou tetu Marušku. Ta mi neustále připomíná, jak velké mám štěstí. Sama měla kdysi několik mimoděložních těhotenství a prodělala nespočet operací, které jí měly dopomoci k vytouženému děťátku. Bohužel nepomohlo nic, závěrečná diagnóza zněla děsivě a hlavně definitivně – nikdy nebude moci donosit miminko. Naší Marušku to nezlomilo a s manželem se rozhodli pro adopci. Trvalo to dlouho, ale za pár let měli své vytoužené miminko. Pepíno zapadl do naší velké rodiny úplně stejně jako každé nově příchozí miminko a nic se na tom nezměnilo ani po letech. A pak nastal ten klasický zázrak přírody. Teta překročila čtyřicítku a když si šla postěžovat gynekologovi, že pravděpodobně zažívá brzký nástup přechodu, protože menzes se již několik týdnů nedostavil, sdělil jí lékař neuvěřitelnou novinu: „Jste těhotná". Vše proběhlo naprosto v pořádku a tak jsme po devíti měsících mohli na světě přivítat Štěpánka. Dnes už je z něj malý puberťák, který má skvělého staršího brášku.

Občas si vzpomenu i na bývalou šéfovou z kanceláře. Jak špatně snášela každé další těhotenství některé z kolegyň. Určitě to všem holkám moc přála, ale ona sama ne a ne přijít do jiného stavu. A pak přišel zase jiný zázrak....zázrak lidské vědy. Podstoupila umělé oplodnění a dnes má dva krásné zdravé kluky.

Znám ale i pár, kterému se početí potomka několik let nedaří. Umělé oplodnění podstoupit nechtějí, vnímají to jako něco, co se příčí přírodním zákonům. Jako jedni z mála dokázali přiznat, že nechtějí ani adopci, protože mají strach, že by nedokázali milovat dítě, které není jejich vlastní. Mají krásný vztah a upnuli se na věci, které je spojují. Mají společné koníčky, spoustu skvělých kamarádů a jsou smířeni s tím, že se možná rodiči nikdy nestanou, ale přesto vědí, že dokážou být šťastní.

Podobných příběhů je mnoho, jsme holt jiná generace než naše maminky. Na mateřskou se vrháme až kolem třicítky, mnohdy později. Žijeme hektickým stylem života, denně bojujeme se stresem a životní partnery často potkáváme dávno po dvacítce. Dlouho máme pocit, že toho musíme ještě hodně stihnout, než si život „zazdíme" dítětem. Mluvím sama za sebe a za spoustu holek, které znám. Kéž by příroda uměla posunout biologické hodiny stejně, jako si vstup do těhotenství posouváme my. Dnes platí snad ještě víc než dřív...těhotenství je neuvěřitelný zázrak.

Moc se mi líbí akce „Celé Česko čte dětem". Nese jasné poselství: „Čtěme dětem 20 minut denně. Každý den". Naprosto souhlasím s tím, že čtenářem se nikdo nerodí, čtenáři musíme ukázat cestu. Je tolik pozitiv, které pravidelné čtení přináší a to nejen dětem, ale i nám rodičům. Je to něco, co nás pojí a posiluje pouto mezi námi a našimi dětmi. Čtení rozvíjí dětskou představivost, rozšiřuje slovní zásobu a napomáhá kreativnímu myšlení. Ukazuje správné morální hodnoty, zlepšuje soustředění, usnadňuje učení a rozvíjí i dětskou paměť. A nejen to, přináší našim dětem víru v dobré konce a předává poselství, že dobro vítězí nad zlem a tomu by naše děti měly věřit.

Dcera Laura se pomalu dostává do věku, kdy jí pohádky začínají zajímat. Zatím nám stačí obrázkové knihy a neustálé ukazování, kde se nachází pejsek, kůň, panenka nebo auto. Doma máme spoustu starých pohádkových knížek z mého i manželova dětství. Já se znovu vrhám do čtení úžasných příběhů plných kouzel a tajemných bytostí, abych měla přehled. Některé pohádky od Erbena a Boženy Němcové nechám určitě až na později, protože jsou poměrně drastické (o většině pohádek bratří Grimmů ani nemluvě). Naopak takový František Nepil se dá číst při jakékoliv příležitosti a Františkem Hrubínem se rozhodně nemůže nic zkazit – jeho Špalíček veršů a pohádek je pro ty nejmenší děti jednou z nejlepších knih. Znovu jsem objevila i Dášeňku od Karla Čapka a věřím, že to bude Lauřina nejoblíbenější kniha, protože jakmile se někde objeví pejsek, vše ostatní jde stranou.

U nás doma se četlo pravidelně a pořád dokola to samé. Milovala jsem pohádku o slepičce Papežce, která při svém putování do města potkala snad všechna zvířátka, která existují. S každým zvířátkem vedla rozhovor o tom, že kráčí do města a zda se dané zvířátko nechce přidat. Všechna zvířátka s návrhem nadšeně souhlasila. Samozřejmě se po každém dialogu muselo rekapitulovat, jaká zvířátka už slepičku doprovází a kam vlastně pochodují. Pohádka měla hroznou nevýhodu – byla neskutečně dlouhá. Skoro každý dospělák, který mi jí četl, si pohádku úmyslně zkracoval a tu vynechal kachničku, tu kocoura nebo koníka. Ale na mě si nepřišli, hned jsem na nedostatek ve vyprávění upozornila a dotyčný se v textu musel vrátit zpět. Bohužel jsem málokdy usnula před koncem pohádky, zato rodiče i babičky často usínali přímo během čtení, což mě dohánělo k šílenství. Vnímala jsem to vysloveně jako projev velké neúcty, jak k mé nejoblíbenější hlavní hrdince, tak i k jejím novým zvířecím kamarádům.

V rodině byli i lidé, kterým jsem dovolila vyprávět vlastní pohádky a slepička Papežka se na chvíli mohla odložit do šuplíku. Moc lidí toto privilegium nemělo. Dovolila jsem to pražské babičce, protože jsem milovala její pohádku o malém stromečku. Ten byl pořád nespokojený s tím, co má a toužil po zlatém jehličí a zlatých šiškách a když se mu to všechno splnilo, pochopil, že mu to štěstí nepřineslo a zase chtěl být obyčejným stromečkem. Na konci příběhu se naučil pokoře, přestal snít nesmyslné sny a radoval se z toho, co má. Takové pohádky se mi vždycky moc líbily. Další osobou, která nemusela louskat milovanou Papežku, byl strejda Jirka. Jeho příběhy neměly velké morální ponaučení (snad kromě toho, jak i malý, chudý a hloupý dokáže přelstít mocného, chytrého a bohatého), ale měly velký dějový spád. Strejda nám vždy zdůrazňoval, že to nejsou žádné pohádky, ale opravdové příběhy skutečných lidí. Nejvíc jsme ale milovali pohádku : „O posr.... království", kde ani tak nešlo o děj, či cokoliv jiného, ale objevila se tam asi tři sprostá slova, která nás donutila skoro brečet smíchy (odpíraného chleba největší krajíc). Rodiče z výchovného působení strýčkových pohádek neměli velkou radost (a že je dnes chápu), ale v jeho případě těch několik nevhodných slov akceptovali.
My jsme samozřejmě se zkříženými prsty za zády slibovali, že ta nehezká slova z našich jemných dětských rtů nikdy v životě nevyjdou.

Bratr i já jsme si později vztah ke knihám už pěstovali sami. Táta dělal v naší obci knihovníka a my s ním pokaždé chodili do knihovny, osahávali hřbety voňavých knih, navzájem si předčítali a malovali podle obrázků Heleny Zmatlíkové a Josefa Lady. Asi právě proto mě neoslovil nový trend elektronických knih. Pro mě je důležité knihu fyzicky držet, občas nasát vůni papíru a vnímat tiché šustění stránek i příjemný pocit, když se bříškem prstu dotknu listu. Samozřejmě elektronické knihy neodsuzuji a jestli to přitáhne novou generaci čtenářů, tak jen „houšť". A tak bych na závěr trochu předělala jedno moto, které se nám kdysi vtloukalo do hlavy a raději bych to řekla takto: „Číst, číst, číst....".

Splnili jsme s manželem slib, který jsme Lauře dali a v říjnu naše rodina posílí své řady o nového člena. Je to sice o něco dříve, než jsme plánovali, ale všichni už se na nový přírůstek těšíme. Laura samozřejmě netuší, co ji čeká, ale protože jsme jí vysvětlili, že mám v bříšku miminko, často mě píchá prstíčkem do pupíku a říká: „mimi".

Sourozenecký vztah je často plný hádek, nedorozumění, bitek a každodenních sporů, ale z vlastní zkušenosti vím, že nás také učí toleranci, empatii a nesobeckosti. Záleží na mnoha faktorech, například na věkovém rozdílu dětí a na výchově a péči, jakou svým potomkům rodiče věnují. Někdo tvrdí, že velkou roli hraje pohlaví dětí a že lépe si mezi sebou rozumí dvě dívky nebo dva chlapci, jelikož mají více společného. Já jsem se s tímhle názorem příliš neztotožnila. Znám konkrétní rodinu, kde dvě skoro stejně staré sestry mezi sebou válčily takovým způsobem, že si s nimi rodiče nevěděli rady a museli vyhledat psychologa. A znám i sourozenecký vztah dvou mladých chlapců (dnes už spíše mužů), který se spíše blíží vzájemné lhostejnosti – není zde žádná citová vazba a nepomohly ani společné zájmy a koníčky.

O lhostejnosti se ve vztahu mezi mnou a bratrem naštěstí nedalo hovořit. Přiznám se, že zpočátku jsem ho sice vnímala asi jako obtížný hmyz, který mě okrádá o pozornost rodičů i příbuzných, ale časem jsme našli společnou řeč a byli z nás dobří parťáci. V pubertě už jsme vysloveně drželi spolu – já ho provedla pražským nočním životem a bratr mi na oplátku často půjčoval peníze ze svého kapesného, protože jsem jako správná parádnice měla vysoké výdaje. (I když tak hodný zase bráška nebyl, peníze jsem mu musela vracet i s malým úrokem).

Během rodinné oslavy jsme probírali sourozenecké vztahy a každý měl jiné metody, jak usměrňovat mladšího sourozence, jak s ním jemně manipulovat a hlavně jak to dělat tak, aby si rodiče ničeho nevšimli. Moje maminka donutila svého mladšího bratra, aby jí nosil domů aktovku. A měla úžasný nápad, nakukala mu, že když si s oběma aktovkami vleze do louže, rozpozná, která z nich je těžší. Takhle ho nutila lézt do každé louže na cestě domů a před vchodem do bytu si tašku zase přebrala a všichni byli spokojení.

Strýček zase rád hecoval mladšího brášku, aby se na svém novém kole zkusil v plné rychlosti trefit do branky (protože kdyby to zvládnul, byl by fakt machr) a samozřejmě mu pak vrátka těsně před nosem zabouchnul. Bratrovo rozbité koleno se ale nepodařilo před rodiči ututlat a byl z toho výprask. (Což samozřejmě strýčkovi nezabránilo v tom, aby už za týden nehecoval bratra znovu.)

Jedna moje kamarádka nakukala mladší setře, že v hrnečkách po babičce, které jsou vystaveny ve vitrínce v obývacím pokoji, jsou uvězněny duše lidí, které utopil vodník ve Vltavě. Jak velké bylo zděšení rodičů, kteří po návratu ze zaměstnání našli rozesmátou dceru nad hromadou střepů od drahého porcelánu, jak se jim chlubí, kterak poslala ty nebohé dušičky do nebe, asi není třeba popisovat.

Jiná kamarádka donutila svého bratra v noci lítat se síťkou na motýly po zahradě. Měl za úkol nachytat světlušky, aby si pak jimi posvítili a mohli si se setrou číst tajně po pod peřinou, aniž by o tom rodiče věděli. Soused se zase pomstil starší sestře za veškerá příkoří tak, že z jejího narozeninového dortu snědl šlehačku a místo ní tam nastříkal tužidlo na vlasy.

Jak je vidno, sourozenecký vztah rozvíjí fantazii. A myslím, že často vede k tomu, že mladší sourozenci jsou nakonec velmi vyzrálé a empatické osobnosti (ani není divu po tom, co si prožily). Naopak ti starší se zase naučí větší pokoře a mnohdy i trpělivosti, což známe všichni, kteří jsme občas měli na starosti své mladší bratry nebo sestry.

Já si samozřejmě dávám za úkol vést své děti k lásce a porozumění. Je mi jasné, že rivalitě mezi sourozenci se nedá zabránit a nedělám si iluze, že by se jejich soužití obešlo bez menších malérů. Důležitým cílem pro mě ale bude, aby se v dospělosti mohli spolehnout jeden na druhého a jejich rodiny byly navzájem propojené a vídaly se. Chci, aby děti mých dětí měly všechny strejdy a tety, bratrance a sestřenice. Bylo by skvělé scházet se o narozeninách a svátcích, všude ruch, nepořádek, spousta legrace a hromady báječného jídla. Přesně tohle bych přála svým dětem a také hodně veselých historek z dob, kdy spolu vyrůstaly.

Televize, hranatá černá bedýnka, dnes už spíše obdélníková placka – metla lidstva. Jak co nejdéle uchránit našeho drobečka od jejího vlivu? A je vůbec záhodno svádět tento boj? A není to bitva předem prohraná?

Možná trochu závidím alternativnějším rodinám, které televizi nemají a nemusí se tudíž bát jejího nepříznivého působení na dětskou psychiku. Musím se přiznat, že mě by televize chyběla. Ráda si přes den pustím zprávy a mám pár oblíbených pořadů, které občas ráda shlédnu. Pravděpodobně bych se bez televize obešla, ale bolelo by to.

Laura je zatím ve fázi, kdy televizi příliš nevnímá. Zajímají ji hlavně jakékoliv znělky. Jakmile zaslechne nějakou chytlavou melodii, najednou „zamrzne" v jakékoliv poloze, ve které se zrovna nachází a nepřítomně zírá na obrazovku. Ve chvíli, kdy melodie skončí, Laura přirozeně naváže tam, kde právě přestala. Někdy zrovna pláče, protože jí nechci dovolit vyhazovat DVD ze skříně nebo mlátit cukřenkou o skleněný stůl a chytlavá píseň v daném okamžiku umí zázraky. Oblíbená znělka dokáže Lauřin pláč na moment změnit v úsměv, ale hned jak začne běžný program, Laura se znovu vrátí do svých kolejí a pokračuje v ječení.

Občas je televize velkým pomocníkem, obzvlášť reklamy, které jsou plné nesmyslných písniček a barev. Večer máme často problém do Laury dostat jakékoliv jídlo, kaši s oblibou plive na podlahu a těstoviny jsem nedávno měla nalepené na čele i já (aniž bych o tom věděla). Hračky nezabírají, jen se stávají terčem, do kterého se Laura snaží večeři umístit. Zkoušeli jsme zvyšovat hlas, snažili jsme se zaměstnat její pozornost nějakým vyprávěním, děláním legračních obličejů, dokonce i zpíváním (což byla pro nás velká oběť), ale nic nezabíralo. Jednou jsme zapnuli televizi a zrovna šly reklamy. Laura se v té chvíli pohodlně usadila v židličce, nahodila soustředěný „televizní" výraz a pak jen otevřela pusu pokaždé, když se k ní přiblížila lžička s jídlem. Od té doby jsem k reklamám mnohem tolerantnější, některé jsem si obzvlášť oblíbila – stačí jedna píseň o výborném bujónu a půlka misky s kaší je pryč.

Jak to u nás bude s televizí do budoucna, to opravdu nevím. Už teď se sem tam dívám na dětské pořady, abych měla přehled. Je jich opravdu mnoho, některé mi připadají fantastické, jsou výchovné, ale ne příliš moralistické, jsou pozitivní, plné barev, zvířátek a pohádek. Jiné jsou ukřičené a na můj vkus trochu agresivní, ale co si Laura jednou vybere, asi bude na ní. Korigovat určitě budeme čas, který u televize stráví. Už teď mě děsí statistiky s informacemi o tom, kolik času dnešní děti tráví u televize či počítačů.

Bez televize to ale u nás asi nepůjde, jen budeme muset dávat pozor, na co se Laura dívá. Já sama si vzpomínám na doby, kdy nás večer rodiče honili od televize, protože vše co běželo po osmé hodině pro nás bylo do určité doby tabu. Tehdy zrovna dávali sérii o četnících a já si pamatuju, jak moc jsem se ve školním kolektivu cítila odstrčená. Spolužáci pronesli jen malou narážku na jeptišku, co neumí řídit, na mimozemšťany, nebo na nudisty a ihned se po třídě ozývaly salvy smíchu. Já vůbec netušila, která bije a v tu chvíli jsem rodiče přímo nenáviděla. „Jak mi tohle můžou dělat?" Honilo se mi hlavou a chtělo se mi brečet. Dnes to chápu, je těžké najít rovnováhu mezi tím, co je optimální z hlediska výchovy a tím, co je správné pro spokojenost našeho potomka.

Pravděpodobně budeme řešit horší věci než je televize. Technika jde dopředu obrovskou rychlostí. V nedaleké budoucnosti se možná bude děj filmu odehrávat ve 3D provedení přímo uprostřed našeho obýváku a děti do něj budou moci interaktivně zasahovat . Kdo ví, co bude bavit naše děti a do jaké míry budeme schopni ovlivnit to, jak budou trávit svůj volný čas. Já osobně bych byla nejspokojenější, kdybychom co nejvíce času trávili všichni společně. A sejít se někdy u televize u hezké pohádky nebo rodinného filmu mi připadá skvělé. Sdílená radost je vždycky mnohem intenzivnější, než když jí prožíváme sami a společně se umět zasmát je strašně moc důležité. My jsme se s bratrem smáli u „Četníků" a u „Šimona a Matouše" a s rodiči jsme se každou neděli dívali na „Krok za krokem". Vánoce jsme trávili u filmu „Tři oříšky pro Popelku" a také u komedie „Sám doma". Jsem sama zvědavá, co jednou budeme společně sledovat s naší dcerou. Možná už televize nebude „in" a budeme provozovat úplně jinou formu rodinné zábavy......ráda se nechám překvapit.

Ve všech časopisech s maminkovskou tématikou i v každém známém pořadu, kde se hovoří
o mateřství, nám kladou na srdce, abychom o sebe pečovaly. Je přece důležité líbit se nejen manželovi, ale i sobě. Je naprosto nutné nepropadnout pocitu, že je zcela jedno jak vypadáme, hlavně když děti jsou spokojené a domácnost naklizená.

S výše uvedeným názorem samozřejmě naprosto souhlasím, ale ne vždy se mi v tomto směru daří. Po porodu jsem si dala podmínku, že těhotenské kalhoty nebudu nosit déle než měsíc a také jsem si slíbila, že hned jakmile skončí šestinedělí, začnu pravidelně provozovat nějaký sport. Vzpomněla jsem si totiž na jednu známou, která těhotenské kalhoty přijala jako standardní oblečení. Dana působila sice ohromě spokojeně, ale fyzicky vypadala opravdu příšerně. U kadeřníka nebyla pravděpodobně od porodu vůbec, oblečení neřešila (ani obrovské skvrny od všeho možného). Kromě dětí neřešila vlastně nic a bohužel ani manžela, jakoby ten chudák ani neexistoval. Nakonec je to málem stálo manželství. Naštěstí vše ustáli a Dana zase vypadá normálně jako dřív. Stačilo málo – pravidelně si umýt hlavu, občas si koupit něco nového na sebe a sem tam se udělat vysloveně krásná a vyrazit ven s manželem. Hlavním důvodem všech těch problémů byla neschopnost se od svých dětí oprostit na sebemenší chvilku.

Asi to známe všechny. Ze začátku je opravdu těžké svěřit náš největší poklad do péče někoho dalšího. Já naštěstí časem zjistila, že je velmi úlevné čas od času požádat o hlídání babičku nebo švagrovou, a všem to skvěle prospívá. Dělat některé věci stejně jako dřív, když jsem Lauru neměla, přináší neskutečné množství pozitivní energie. Nechat si udělat nový účes, zajít na kosmetiku, jít do kina (na cokoliv) nebo se jen tak bezcílně pohybovat po městě a nakukovat do výloh a pozorovat lidské hemžení kolem. Na mě tohle zabírá, ale přiznám se, že zhruba po dvou hodinách se mi po malé začne nesnesitelně stýskat a musím alespoň zavolat domů, jestli je vše v pořádku a vždycky doufám, že zaslechnu i její veselý výskot v pozadí.

Nicméně je mi jasné, že pro svou neodolatelnost a pro zvýšení sebevědomí je třeba dělat víc, než se nechat opečovávat na kosmetice nebo u kadeřníka. Bez pohybu a bez odříkání se tělo do formy zkrátka nedostane. Vrátit se ke cvičení jógy pro mě bylo přirozené a ani jsem se nemusela příliš přemlouvat. Jenže jóga spíš zpevní svaly a učiní vás ohebnější, ale když je třeba dostat dolů i nějaká ta kila, musíme ještě nějakou fyzickou aktivitu přidat. V jídle jsem se příliš omezovat nemohla, vzhledem ke kojení, a tak jsem začala pátrat po sportu, který by mě bavil.

Všichni kolem mě začali mluvit o zumbě a o tom, jak je to zábavné a přitom neskutečně účinné cvičení. To, že se v podstatě jedná o tanec, mě mělo dostatečně varovat. Ale proč si to nezkusit na vlastní kůži? Skutečně ale platí fakt, že pokud už jste měli problémy s pohybovou koordinací v tanečních a nemohli jste cvičit ani aerobik, protože jste šli vždy na tu nesprávnou stranu a zvedali ruce, když se měli zvedat nohy, rozhodně nebudete excelovat ani v zumbě. Každopádně jsem na sebe byla velmi pyšná. Vydržela jsem napodobovat tanec celou hodinu a i když jsem celou dobu pozorovala únikovou cestu, zda by se nedalo nenápadně odtančit, nakonec jsem se konce dočkala. Tato hodina byla mou první a zároveň poslední.

Ve druhé fázi hledání ideální fyzické aktivity jsem nakoupila snad veškerá DVD s různými formami cvičení jaká na Českém trhu existují. Myslela jsem, že cvičení v teple domova bude nakonec ta nejlepší volba. Jenže na to musí mít člověk neskutečně pevnou vůli. Já jsem pravidelně selhávala a většinou jsem místo cvičení četla nebo trávila čas na počítači.

Další variantou byl tenis. Vždyť tenisové kurty jsou téměř všude a rakety i míčky doma máme. Tenis mě vysloveně nadchnul, ale narazila jsem na velký problém, se kterým jsem nepočítala. S manželem jsem si mohla zahrát, jen když nám dceru někdo pohlídal a hledat partnerku mezi mými kamarádkami s dětmi je nereálné, protože prostě nejsme schopné časově sladit. Takže tenis sice hraju stále, ale opravdu jen rekreačně, když vyjde čas a je s kým.

Nebudu napínat, ve finále jsem tu správnou fyzickou aktivitu našla. A paradoxně je to ten nejpřirozenější pohyb a stojí minimum investic. Začala jsem běhat. Ze začátku to bolelo, ale zlepšování přicházelo ze dne na den. Většinou neběhám sama, ale některá z kamarádek se připojí (nemusíme za pohybem nikam dojíždět, stačí i třicet minut a na to si čas najde každý). Pokud selhávala moje vůle, „vykopal" mě ze dveří manžel se slovy: „Jednou ses na něco dala, tak to dělej pořádně."

A tak se snažím. Pohyb naštěstí zabírá a produkované endorfiny ještě víc. Pak už jen stačí občas si namalovat řasy, potřít pusu leskem na rty, vyvarovat se ošuntělých teplákům a hned se mám raději A když se mám raději já, cítím, že i všem kolem připadám hezčí. Také je dobré mít manžela, který vám občas umí říct: „Dneska ti to sekne." Stejně ale vůbec neuškodí, když si totéž řekneme ráno, když se podíváme do zrcadla. Z počátku sice můžeme mít pocit, že si lžeme do očí, ale nakonec to vždycky zabírá. Zní to přece úžasně, když ráno začneme se slovy: „ Dneska jsem krásná."

Tak je to konečně tady. Naše první velká rodinná dovolená od té doby co se nám narodila Laura. Rozhodli jsme se pro Švýcarsko a vybrali jsme si malebné městečko Adelboden. Cestovní horečka nás přepadla už den předem. Manžel balil sněžné řetězy a připravoval lyže a já psala seznam potravin, které je třeba nakoupit. Čekalo nás minimálně devět hodin v autě a i když jsme větší část cesty plánovali na noc, aby Laura co nejdéle spala, stejně jsem dopředu přemýšlela, jak jí zbývající čas zabavím. Hned vedle jídla jsem do cestovní tašky zabalila oblíbené knížky se zvířátky, dřevěné kostičky a pár dalších hraček a jako zlatý hřeb jsem plánovala přibalit čerstvý rohlík, protože ten zabírá i v těch nejkrizovějších situacích.

Ale jak se říká, chceš-li pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech. A popravdě, naše rodina je vyhlášená tím, že těsně před dlouho plánovanou cestou nebo akcí vzniknou komplikace. Například můj bratr se před dovolenou do Tuniska opařil horkým čajem a nakonec vůbec neodjel. Několikrát jsem dostali já nebo bráška zánět středního ucha (v horším případě zánět zvukovodu) a dovolená se odložila, nebo jsme měli tu čest poznat kvalitu místního zdravotnictví. Den před mojí svatbou byl můj taťka na velmi nepříjemné operaci se zubem (což rozhodně nebylo v plánu) a celou svatbu se držel na nohou spíše silou vůle. O tom, že na fotografiích nevypadal úplně nejlépe, není třeba ani hovořit. Asi nemá svatby rád, protože v noci před svou vlastní dostal ledvinovou koliku a svatbu absolvoval jen díky injekcím proti bolesti. Na všech svatebních fotografiích má ruce v pěst a hned po pronesení svého „Ano" musel nastoupit do nemocnice. Za dva týdny se žení můj bratr, tak už se dopředu celá rodina děsíme co přijde tentokrát.

O dalších nemocech a úrazech, které se staly před dovolenou nebo během dovolené, už se ani nebudu zmiňovat. Těžko si vybavím dovolenou, která by se obešla bez nějakých zdravotních komplikací. A jelikož jsem pravděpodobně podvědomě nechtěla porušit tuto tradici, „vymyslela" jsem si něco opravdu speciálního.

Manžel právě odjel na návštěvu za kamarádem a já začala s balením. Byl zde den „D" a po půlnoci jsme měli vyjet. Bylo chvíli po obědě a na balení jsem měla spoustu času. Laura měla výbornou náladu, takže jsme měli dobře nastartováno. Právě jsem chtěla vyndat kufry z úložného prostoru postele, když se to stalo. Otevřené křídlo postele se najednou sesunulo a skříplo mi nárt nohy. Celý systém zavírání postele funguje na principu páky a pokud nedosáhnete na kraj postele, je nemožné křídlo otevřít. Po patnácti minutách usilovného snažení se mi došlo, že se odtud sama nedostanu a že volání o pomoc nemá smysl, protože všechna okna v domě jsou zavřená a nikdo mě tudíž nemůže slyšet. Zavolala jsem k sobě Lauru, abych jí měla pod dohledem. Chudinka hned věděla, že se něco špatného děje. Pořád mě tahala za uvězněnou nohu, jakoby mi chtěla pomoct. Já jí hladila po vláskách, abych ji uklidnila a hlavou se mi honily strašné scénáře. Nejvíc jsem myslela na film „127 hodin", o kterém jsem nedávno četla. Hlavním hrdinou je Aron Ralston , který při lezení na skalách v parku Canyonlands spadne a ruku mu skřípne velký kus skály. Mladý muž se nakonec zachrání tím, že si končetinu uřízne, aby se osvobodil a tím si zachrání život. Film je natočen podle skutečného příběhu a mě se děj filmu usídlil v hlavě natolik, že jsem se nemohla zbavit úvah, zda bych takového řešení byla schopná.

Byla jsem tam bolestivě uvězněná necelou hodinu. Když mě manžel dostal z toho mučivého sevření, vypadaly moje prsty na noze spíš jako placatá rohožka. Volali jsme sanitku, ale nakonec to nebylo tak zlé. Lidské tělo má úžasnou schopnost regenerace, moje prsty zase nabyly poměrně normálních tvarů a až na opravdu velký otok a pěkně duhovou barvu byla noha v pořádku. Pan doktor jen vrtěl hlavou a byl velmi překvapený, že nemám nic zlomeného. Připadala jsem si jako Cimrmanův legendární univerzální ptakopysk (kterému doroste vše, co mu odříznete).

Nakonec jsme na plánovanou dovolenou odjeli. Já sice nelyžovala a první dva dny téměř ani nechodila, ale zbytek dovolené už jsme strávili v pohodovém duchu. Vlastně jsme byli moc šťastní, že jsme živí a zdraví a nějaké detaily nás už nemohly rozhodit. Díky tomuhle incidentu jsem neplašila, že jsme zapomněli zabalit šály, nekontrolovala jsem desetkrát za sebou, zda máme pasy a v podstatě jsem si už ničím negativním nenechala zkazit náladu.

Laura si na dovolené našla nové parťáky. Trpělivě snášela Martínkovo věčné tahání za vlasy a občas mu to vrátila ranou mezi oči (k čemuž většinou používala plastovou lžičku). Skamarádila se i s Rozárkou, které se hned po příjezdu rozběhly plané neštovice, díky čemuž se profňukala celým týdnem a nebyla zrovna zábavným společníkem. Nejvíc se Laura zamilovala do dlouhosrsté labradorky Kory, kterou neustále pusinkovala, hladila po ouškách a každou chvíli si jí sedla na hlavu (což je Lauřin způsob jak dát najevo velké sympatie).

Vše dopadlo dobře a já jen musela slíbit manželovi, že postel už nebudu otevírat bez jeho asistence a také, že mobil budu mít při sobě vždy a za jakýchkoliv okolností. Každopádně na tuhle dovolenou budeme vzpomínat dlouho a za dva až tři týdny se nám znovu připomene, neb přesně tak je dlouhá inkubační doba neštovic.

Názory se v tomto směru hodně liší. Velmi také záleží na tom, komu otázku pokládáte. Ptáte-li se budoucí maminky, která je tak v půlce svého těhotenství a je stále ještě plná nadšení a energie, dostanete většinou odpověď, že není třeba otálet a do „výroby" sourozence se s partnerem vrhnou hned jak příroda dovolí. Pokud ale stejnou otázku vyslovíte v blízkosti maminky, která pečuje o batole či malého roztomilého drobečka, který se právě naučil chodit, pravděpodobně zahlédnete v jejích očích menší úlek a pak přijde diplomatická reakce: „Druhé dítě rozhodně ano, ale v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NE TEĎ."

Zajímavé ovšem je, že tatínkové jsou často méně úzkoprsí a s rozzářeným obličejem vám sdělují, že by klidně šli i do třetího potomka. Nebudu spekulovat o tom, že důvodem je možná to, že nemusí projít celým procesem těhotenství, následným porodem a většinou chodí do práce, zatímco jejich drahé polovičky tráví s dětmi celý den. Můj manžel zrovna minulý týden strávil s naší roční Laurou celé odpoledne (já ležela v horečkách) a večer jsem v jeho pohledu viděla velkou míru obdivu. Přinesl mi čaj do postele, pohladil mě po vlasech a hrdě pronesl: „Já jsem na tebe tak pyšnej, že se o Lauru celý dny tak krásně staráš, ono to je opravdu hrozně náročný." Vzápětí ale dodal, že už se těší, až budeme mít ty plánované tři děti (plánuje je zatím pouze on). A když jsem dala oči v sloup, zvolil novou taktiku a za třetí dítě mi začal slibovat plastiku prsou, paní na úklid a že mě bude na rukou nosit. Zatím mě nezlomil, ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy."

Pro maminky s jedním dítkem je často představa nového miminka více než děsivá. Věnují dítěti maximum času, dávají mu spoustu podnětů, mají mnoho společných aktivit a příchod dalšího potomka by situaci dost zkomplikoval. Já proto obdivuji všechny maminky, které zvládají péči o dvě a více malých dětí. Zrovna nedávno jsem potkala kamarádku s jejími dvěma malými kluky. Petrovi už jsou tři a jen znuděně kráčel vedle kočárku, kde právě usnul jeho půlroční bráška Kuba. S kamarádkou jsme se jen na chvilku zastavily a daly se do řeči. Mě zajímalo, jak Petřík přijal nového člena rodiny a jak vše zvládají. Kamarádka se chlubila, jak spolu kluci úžasně fungují a jak jde vše hladce. Já vzápětí vyjekla, protože Petřík právě dlouhým klacíkem píchal do vnitřku kočárku a zpíval si k tomu: "Jsem ježek a píchám, píchy, píchy, píchy." Naštěstí se Kubíkovi nic nestalo, jen ho tahle ježčí hra probudila a kamarádka se s provinilým výrazem otočila a spěchala k domovu.

Před měsícem mi zase volala těhotná kamarádka, která už má tříletého Kryštůfka. Vyprávěla mi, jak se Kryštůfek na malého brášku donedávna těšil, ale pak ho začaly trápit určité nejasnosti a teď jim klade otázky, typu: "A to ten bráška bude bydlet tady s námi?" „A kde jako bude spát?" „A s čím si bude hrát?" „A bude mít vlastní babičku a dědu?" Kamarádka už s odpověďmi začínala být v koncích, ale časem se prý Kryštůfek s příchodem miminka smířil a dokonce už začal brát i v potaz, že se s bratrem bude o všechno dělit (ale jaká bude realita ukáže až čas).

Já sama jsem příchod svého mladšího brášky vnímala těžce. Byly mi už čtyři roky a živě si vzpomínám, jak jsme s tatínkem jeli pro maminku a Honzíka do porodnice. Bráška mi připadal hrozně ošklivý a hlavně nezáživný, buď spal anebo jen tak tupě koukal. V autě jsem mu prstíčkem sáhla do oka, vzápětí začal bráška hystericky ječet a já si jen pro sebe řekla: „Srabík". Samozřejmě jsem dostala vyhubováno a dnes si říkám, jak to pro mojí maminku muselo být těžké období. O to víc si vážím její trpělivosti, se kterou všechny tyhle moje excesy ustála. A samozřejmě mi hlodá v hlavě vtíravá myšlenka: „Budu já jednou stejně trpělivá a zvládnu to vůbec?"

Jedna moje známá před pár týdny porodila své čtvrté dítě. Po vymodlených trojčatech (které se podařilo přivést na svět díky umělému oplodnění) přišel zcela neplánovaný benjamínek. Nikdo ho nečekal, ale nakonec se na něj všichni moc těšili. Vždycky, když mě napadají černé myšlenky o mých rodičovských schopnostech, vzpomenu si právě na tuhle čtyřnásobnou maminku. Je vždy usměvavá, i když často s tmavými kruhy pod očima. A když se jí zeptáte, jak to vlastně všechno zvládá, jen se usměje a odpoví: „Jsem vlastně mnohem svobodnější než dřív, člověk už nemá čas řešit hlouposti, zabývá se jen tím podstatným a to přináší velký pocit štěstí."

Něco na tom je, často si tyhle věci uvědomím, až když je Laura nemocná a pro mě je v tu chvílí nejdůležitější dělat vše pro to, aby byla zase fit. Hned zapomenu na nepořádek v domě, na své neupravené vlasy, na nedopsaný článek i na hromadu nevyžehleného prádla. Jednou mě určitě přestane děsit myšlenka na druhého potomka a já se zase budu těšit ze svého kulatého bříška. A jestli mě manžel nakonec přemluví i k tomu třetímu prckovi? Zatím říkám ne....ale kdo ví?

Myslím, že snad všechny děti na světě milují zvířátka. Někdy je mají raději na obrázku než ve skutečnosti, ale stejně mezi jejich první slova patří citoslovce: „Haf, bůůů, bééé" a šikovnější děti zvládají i „mňau". Určitě je správné vést děti k respektování a ochraně přírody. Snažíme se učit je odpovědnosti za živé bytosti kolem nás - a co je ideálnější než pořídit si do rodiny nějakého zvířecího miláčka?

Vybírat ale musíme velmi opatrně, je třeba si uvědomit, že zvířátko nesmí být příliš temperamentní a dominantní, aby se v rodinné hierarchii nesnažilo dostat nad naše drahé dítko. Také by mělo dobře snášet dloubance do oka, tahání za srst, škubání za ocásek a případně i ostré verbální útoky speciální miminkovskou řečí. Pokud takového mazlíčka nalezneme, máme obrovské štěstí.

Děti a zvířátka se seznamují postupně. Děti bohužel zpočátku vše prozkoumávají ústy a proto už jsem naší Lauře přestala ukazovat berušky a jiné roztomilé broučky, protože než jsem stačila včas zareagovat, už Lauřiny bezzubé dásničky drtily lesklé hmyzí krovky. Děti milují všechna zvířátka bez rozdílu a jelikož se ve svých batolecích dobách pohybují hodně při zemi, patří hmyz zpočátku mezi nejoblíbenější. Já jen doufám, že Lauřiny chuťové pohárky zůstanou nepoznamenány a do budoucna po mě nebude vyžadovat smažené kobylky nebo housenky na česneku.

V pozdějším věku se děti více ptají a v oblasti fauny je hodně věcí, kterým se snaží přijít na kloub. Čtyřletý bratranec se kupříkladu strašně divil, proč se některé dvojice broučků pohybují se spojenými zadečky. Pořád nad tím vrtěl hlavou až se jednou zeptal babičky. A ta mu konečně podala jasnou a stručnou informaci: „No, co by dělali? Vždyť vidíš, přetahují se." Bratrance tahle logická odpověď uspokojila na několik dalších let.

Školou povinné dětičky pak většinou začnou na nás rodiče soustavně tlačit s prosbami, abychom jim pořídili nějakého domácího mazlíčka. A my často rezignujeme a povolíme jim nějakého křečka, morčátko či v horším případě fretku. Časem samozřejmě zjistíme, že jsme si ušili bič hlavně na sebe a zase máme o starost víc. Děti ale svoje mazlíčky milují nadevše. Můj bratr měl v osmi letech svého prvního křečka, kterého pojmenoval Stoupa podle kresleného seriálu. (Stoupa patřil v pohádce mezi tupé tupouny a toto jméno vystihlo i charakter křečka.) Pamatuji si, že byl nad míru ošklivý, protože měl značnou nadváhu a hlavně byl zlý a pokousal kohokoliv, kdo se přiblížil k dosahu jeho křeččích tesáků. Ačkoliv byl bráška věčně pokousaný a poškrábaný, křečka miloval jako člena rodiny. Po asi dvou letech našel svého Stoupu v rohu klícky s nožkami nahoře. Napřed si několik hodin namlouval, že křeček pouze objevil novou příjemnou polohu pro své lenošení, k večeru si však přiznal, že jeho milovaný přítel navždy opustil tento svět. Oplakal ho, poté přinesl krabici od svých nejoblíbenějších bot, kterou vystlal krajkovým kapesníčkem a křečka do ní uložil. Nepřišlo mu vhodné Stoupu někde zakopávat do studené zeminy a nakonec po dlouhém hledání vhodného místa položil papírovou „rakev" uprostřed pole mezi vysoké klasy ječmene. Bohužel tak učinil v době žní, ale naštěstí si toho nebyl vědom.

Já měla k zvířatům vždy kladný vztah. Jelikož babička s dědou chovali králíky i slepice, byla jsem věčně u nich na zahradě. Každý nový králíček dostal jméno ihned po narození a díky své dětské lásce k nim dodnes nejsem schopna pozřít králičí maso. Vždy si představím roztomilého šedého Pepíka, Šmudlu, co měl hnědou skvrnu na čumáku a Máňu s červenýma očima a zvládnu zkonzumovat maximálně přílohu. Toto je konkrétní příklad, jak se náš vztah ke zvířatům negativně promítne do dospěláckého života, protože zrovna králík je velmi zdravé a chutné maso.

Kromě Laury doma máme i jednu psí slečinku (Amálku - fenku ridgebacka) a tak je obě učíme, jak spolu dobře vycházet, jak se při hrách nezranit a jak se dělit o housku. Zatím jim to celkem klape, ale občas je to náročné. Laura se chce o jídlo s Amálkou dělit neustále, a to samé vyžaduje i od Amálky. Věčně leze k její misce a nepozorovaně se snaží nacpat do pusy co nejvíc granulí. Naštěstí je Amálka poměrně trpělivá a hlavně velmi klidná, takže u nás nedochází k nějakým větším konfliktům.

Mít nějakého zvířecího miláčka je určitě dobré, ale také to není žádná legrace. Kamarádčin československý vlčák si například do svého pelíšku odnesl jejího pětidenního chlapečka, chtěl ho chránit před přicházející návštěvou. Dítě v pelíšku spokojeně spinkalo, jen zavinovačka byla trochu poslintaná, ale kamarádce hodně zatrnulo, když se vrátila z předsíně a našla prázdnou postýlku.
Je těžké najít správnou hranici a ne vždy je soužití dětí a zvířecích miláčků harmonické. Přesto si myslím, že dává hodně jak dětem, tak i zvířecím mazlíčkům, jen je třeba tomu občas dát nějaký řád (Lauru odtáhnout od psí misky a Amálce jemně naznačit, že není třeba dceru každé tři vteřiny olizovat).

Děti jsou si se zvířátky v mnohém podobné, také je třeba se o ně dobře a intenzivně starat a obojí je spojeno s velkou láskou i zodpovědností. A také se říká: „Chceš-li si koupit lásku za peníze, pořiď si psa." Teď hlavně musíme naší dceru učit, jak se ke zvířatům správně chovat a když bude hodná, tak jí jednou povolíme i toho křečka.

Známe to všechny, chceme se o své dítě starat a pečovat o něj, jak nejlépe umíme. Jsme otevřené vůči radám zkušenějších, ale jen do určité míry. Vždyť my přece víme nejlépe, co je pro naše dítě to nejlepší (nebo si to alespoň myslíme).

Moje maminka je velmi mladou babičkou a mohu ji jen chválit, protože výchovu naší Laury sleduje spíše z povzdálí a nijak významně do mých maminkovských povinností nezasahuje. Snaží se mi pomáhat, jak jí práce dovolí a hlavně mě neuvěřitelně zásobuje dalším a dalším oblečením pro holčičky. Trpělivě sleduje módní trendy v této oblasti a díky tomu je Laura vybavena pro všechny společenské příležitosti. Popravdě bychom mohli mít minimálně další dvě dcery a stejně by všechny zdatně bodovaly u „módní policie". Jediné, co jí musím vytknout, je nenápadné podstrojování různých lahůdek. Díky mojí mamince Laura poprvé ochutnala bábovku nebo chleba se sýrem a to v době, kdy do jídelníčku malého dítěte rozhodně nepatří.

Na tchyni jsem měla také štěstí, ale jelikož je partnerova maminka o něco starší než ta moje, sem tam se objeví odlišný názorr. Vždy jej ale sděluje velmi decentně a opatrně. Občas jí musím připomenout, že podmínky pro výchovu dětí se od sedmdesátých let přece jen trochu změnily a maminky to dnes mají o fous jednodušší. Nákup bio potravin jí asi připadá poněkud zbytečný (vždyť je to tak drahé). A možná jí občas naše výchova přijde příliš benevolentní. (Proč bychom Lauře měli dovolovat otevírat skříňky a vyhazovat z nich všechny věci a hlavně by přece rozhodně neměla cucat natáčky do vlasů).

Moje babičky jsou naprosto úžasné a jelikož už mají spoustu vnoučat, na kterých se už dosyta vyřádily, jsou celkem pohodové prababičky. Samozřejmě mají spoustu rad a návrhů, jak nejlépe krmit, vychovávat a oblékat dítě každého věku a už v jejich sdělování bohužel nejsou tak opatrné jako moje tchyně. Neustále slyším věty typu: „No, to bych do tebe neřekla, že jí dovolíš tyhle staré hračky strkat do pusy.", nebo: „Já si myslím, že meruňkový koláč už může klidně papat a štrůdl taky, vždyť je to samý ovoce.", případně: „Oslaď jí ten čajíček, ať si holka taky pochutná." Naštěstí skončily jen u řečí a když viděly můj vzdorovitý výraz, své snahy vzdaly a jen si tak občas nesouhlasně pokyvují hlavou a myslí si svoje. S Laurou to ale obě umí dokonale a ona je za to zbožňuje, vždycky se celá rozzáří, jakmile se octne v jejich blízkosti a užívá si každou minutu v jejich přítomnosti.

Kapitola sama pro sebe jsou nejrůznější kamarádky. Nejhorší jsou ty přespříliš angažované a pak ty bezdětné, kterým dítě nahání hrůzu. První typ vám během návštěvy udělá díru do hlavy, protože samozřejmě děláte všechno špatně. „Cože, vy jste v půl roce nezačali Lauru dávat na nočník? A vy jí dáváte i obyčejnou zeleninu ze supermarketu? O tom, že jsi místo šátku použila dětské nosítko mi raději ani neříkej, dělá se mi z toho mdlo........." No, uznejte sami, tohle se nedá dlouho vydržet a tak se jim snažím tak trochu vyhýbat. Jsem v kontaktu i s kamarádkami, které ještě nemají děti a přesto to náš vztah nijak nepoznamenalo (jedině snad v četnosti návštěv). Ale jsou i některé, které s dětmi mají velký problém. Otevřeně hovoří o tom, že nechápou, jak někdo dokáže přizpůsobit celý život tomu malinkatému stvoření a ještě si dobrovolně nechat blinkat na rameno. A z takových věcí jako je přebalování se jim dělá vysloveně šoufl a neustále vás jen litují, že jste si ten život takhle zkomplikovala. S oběma typy těchto „ kamarádek" se vídám čím dál méně......vždyť proč si zbytečně ničit nervy. Naštěstí mi několik těch opravdových přítelkyň zůstalo a kupodivu nezáleží na tom, jestli děti mají nebo ne.

Mateřství mi přineslo i spoustu nových vztahů. Díky dítěti jsem poznala maminky ve svém okolí a s některými jsem se velmi sblížila. Naším tématem nejsou jen děti a domácnost, ale debatujeme o čemkoliv. Prohloubily se i moje vztahy se všemi členy mé rodiny. Od té doby co jsem sama mámou, začínám chápat čím dál víc, jak je rodina důležitá a jak moc záleží na tom, abychom se pravidelně vídali a dělili se o svoje radosti i starosti. Také si pomalu začínám uvědomovat krátkost lidského bytí a to, že tu nikdo z nás nebude navždy a dnes už vím, že nic není přednější než moje rodina. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem na to přišla a Laura mi v mnohém pomohla. A tak si hýčkám vztahy, poslouchám všechny ty rady a poučky, naslouchám babičkám a tchyni (i když je to někdy složité). Snažím se dávat všem najevo, že je mám ráda a díky tomu se i já cítím šťastnější.

Já se už teď těším na nové hračky, které budu pro svou roční Lauru pořizovat. Teď zrovna je Laura ve fázi, kdy jí začínají bavit obrázkové knížky (dosud to byla jen další věc k jídlu) a hlavně veškerá zvířátka. Takže naším úkolem při návštěvě hračkářství bude pořízení co nejbezpečnějších figurek zvířátek (zatím těch domácích co žijí na statku, abychom jí to nekomplikovali) a pak najít tu správnou dětskou knihu, která Lauru zaujme.

Z jednoho pohledu je dnešním dětem co závidět. Tolik nádherných hraček! Často mám ale pocit, že je rodiče pořizují spíš pro sebe, aby si splnili dávné sny z dětství, kdy nápaditých hraček bylo na pultech poskrovnu. Většinou pak na návštěvě u známých najdete tatínky nacpané v jedné místnosti, kde s auty závodí na super moderní autodráze a dítka je znuděně pozorují z rohu pokoje a jen vrtí hlavou nad tím, jak dětinsky se ti jejich tátové chovají.

Ve spoustě věcí to ale dnešní děti mají složitější. S jakou hračkou si vlastně mají hrát, když jich mají tolik? A někdy by možná raději trávily víc času s rodiči, třeba s nimi šly na procházku nebo si zahrály badminton, ale dnešní rodiče jsou mnohdy víc zaměstnaní než byli ti naši v době hlubokého totalismu. Asi to dnešním dětem dává určitou samostatnost, ale zase je to okrádá o společné chvíle s rodiči, které jsou na dětství stejně to nejlepší (i když to vidíme až později).

S oblibou vzpomínám na to, jak jsme si hráli my s bratrem. Často jsme například vyráběli papír ze starých novin, což se většinou podepsalo na celém domě, protože rozmáčené kousky novin přesně kopírovaly naše cestování po místnostech. Strašně rádi jsme si hráli na poštu. Já si zalezla do koupelny s kupou hraček a rolí toaleťáku, bratr se usídlil se stejným vybavením na chodbě. Před dveře koupelny se umístila jakási improvizovaná poštovní schránka a do ní jsme vkládali balíčky s hračkami a dopisy psanými fixem na toaletní papír. Je pravda, že se vždy rapidně zvýšila spotřeba toaletního papíru, ale maminka to stejně uvítala, protože minimálně na dvě hodiny od nás měla klid.

Samozřejmě jsme hráli i klasické stolní hry, jako Dostihy a Člověče nezlob se. Často jsme si ale vymýšleli vlastní pravidla, kterým jsme rozuměli jen my dva. Naší další oblíbenou činností byla tvorba kouzelných lektvarů. K tomu jsme se bohužel uchylovali, jen když naši nebyli doma, protože nám tuhle naší milovanou hru výslovně zakázali. Hra spočívala v tom, vyrobit co nejbarevnější nápoj, který jsme si ovšem museli i sami vypít. Napřed jsme používali různé šťávy a šumáky. Časem jsme přitvrdili a začali přidávat i maminčiny bonbónky na dorty, které do vody pouštěly barvy, ale nakonec jsme se nebáli ani polévkového koření, kečupu a tatarské omáčky. (Dodnes se divím, že jsme se z toho nepozvraceli.)

Měli jsme i činnosti, které jsme provozovali samostatně. Já například pokaždé zjara vytáhla své náčiní pro malé biology a vyrazila na zahradu. Zvedla jsem každý kámen a ryla se v hlíně a do sklenic pak umisťovala nejrůznější hmyz. Jednou se mi dokonce podařilo z kukly vypiplat nádherného motýla (i když maminka dodnes vypráví, že to byla ta nejodpornější můra jakou kdy viděla). Také jsem si založila šnečí farmu a musím se pochválit, protože se šnečci množili téměř geometrickou řadou. Nakonec jsem je pro nedostatek místa byla nucena pustit zpět do volné přírody. Bratr zase chodil dědečkovi „pomáhat" do dílny, kde vždy vysomroval nějaký ten kousek prkýnka a dláto a vytvářel své abstraktní krajinky. (Ty byly většinou tak abstraktní, že je v tom dřevě viděl jen on sám.)

Také jsme hrozně rádi pekli s maminkou, hlavně kvůli tomu, abychom mohli ochutnávat sladké syrové těsto. S oblibou jsme vyráběli naší populární „papouščí buchtu", kdy nám maminka připravila tři různě barevná těsta a my pak po lžičkách kydali těsto na pekáč. Většinou jsme si potom museli jít převléknout potřísněná trička, dostat ulepené žmolky těsta z vlasů a dokonce i z nosu. (Dodnes je mi záhadou, jak se těsto mohlo dostat do těch našich miniaturních nosních dírek.)

Strašně rádi jsme si hráli na cestu do pravěku podle známého filmu Karla Zemana. Já byla samozřejmě strážce deníku, kam jsem zapisovala vše, co jsme na naší tajemné cestě prožívali. Bratr pádloval a upozorňoval mě na dinosaury, které jsme míjeli. Občas se k nám přidal i bratránek, ale ten neustále chtěl převzít mojí práci a starat se o deník, takže jsem tuhle hru raději provozovala jen ve dvou s bratrem, který byl o čtyři roky mladší a tudíž tvárnější.

Naše dětství bylo krásné, plné fantazie, hravosti, čerstvého vzduchu a vůně lesa. Přeju takové dětství i Lauře a budu dělat maximum pro to, aby byla stejně šťastná a spokojená jako jsme byli my s bráchou. Už teď jsem moc zvědavá, jaký filmový nebo televizní hrdina se bude jednou objevovat v jejích hrách. Co asi budeme doma vyrábět? Navlékat korálky? Malovat nebo modelovat z hlíny? Třeba jí budou bavit stavebnice a auta nebo si bude hrát na školu. Necháme se překvapit, jen jí musíme časem vyrobit nějakého sparing partnera, protože ve dvou je to hraní mnohem zábavnější.

S manželem jsme se na naše první miminko moc těšili – každý po svém. Oba jsme měli velmi abstraktní představy o tom, co nás čeká. Řekla bych, že manželovo očekávání se vzdalovalo od reality asi stejně jako obrazy Salvadora Dalího. Přesto si ani v nejmenším nemyslím, že by byl zklamán.

Naše dítě začal manžel vnímat ve chvíli, kdy jsem si byla schopna na břicho položit sklenici vody, aniž by se rozlila a začala jsem vzdouvající bříško využívat i jako příjemný odkládací prostor. V tomto období už naše miminko umělo dát svou existenci značně najevo a podle manžela se již v mém bříšku věnovalo tanci a gymnastice. Manžel měl brzy jasno: „Vidíš, jakou má sílu v rukou, vždyť nechybí moc a z bříška ti vyleze sama – bude to sportovkyně." Později to ještě upřesnil: „Bude slavnou tenistkou, vyhraje Wimbledon a ve volných chvílích bude hrát golf, ale samozřejmě na profesionální úrovni." No, necháme se překvapit, jak to bude doopravdy.

Nepřestal se o dceru intenzivně zajímat ani po porodu. Zvládnul přebalit, vykoupat, uměl jí uspávat lépe než já a kdyby uměl i kojit, asi bych se cítila až poněkud nepotřebná. Dlouho nás naše Laura nechávala ráno spát a tak nebylo výjimkou, že jsme v devět ráno vstávali a Laura ještě hodinku po nás zařezávala. Jenže jak to tak bývá, časy se mění a momentálně v necelém roce dcera s oblibou vstává mírně po páté hodině a to už tak příjemné není. Manžel to nese statečně, každé ráno se střídáme a druhý z nás si ještě chvilku přispí. Jsem za to manželovi vděčná a tak mu nechávám ta jeho výchovná prvenství. S úsměvem mu vše odkývám – samozřejmě, že Laura udělala to největší hovínko, zrovna když jí přebaloval („brrr, to byla fuška jí přebalit"). Ano, ona opravdu zcela plynule vyslovila slovo: „Chronometr". A také mám pocit, že je Laura nejšťastnější, když o ní pečuje tatínek. A, ano, ano, všímám si kolik dělá obrovských pokroků, když se jí tatínek tak intenzivně věnuje.

Spoustu věcí se ale musíte naučit přehlížet. Vůbec mi nevadí, že má dcera pokaždé celé tričko od přesnídávky. Jen se modlím, aby to byla ta meruňková, protože borůvková se hůř pere a hlavně je víc vidět na naší světlé plovoucí podlaze. Už jsem se odnaučila manžela peskovat za to, co Lauře oblékl, vždyť proč by na sobě nemohla mít přes den pyžamko. A hlavně už je nechodím kontrolovat pokaždé, když slyším Lauru plakat – vždyť je s tátou, s kým by jí mělo být bezpečněji? A že jí občas umyje hlavu pěnou do koupele a celé tělo namaže krémem na zadeček (mimochodem opravdu nechápu, jak se mu to podaří vmáznout do kůže aniž by Laura vypadala jako sněhulák), to se přece může stát každému. Vždyť kdo má v tom shonu číst, co je na všech těch hygienických potřebách napsáno. Vlastně za to stejně můžu já, protože kdybych vše pečlivě a ve správném sledu připravila, taková nedopatření by se přece nestávala.

Tatínkové jsou ještě jedna velká výhoda. Tady u nás na vesnici provozují „kočárking" (skupinové vyjížďky s kočárky). Sejde se jich několik, maminky jim děti připraví do kočárků a oni kolektivně vyrazí na procházku za doprovodu pejsků. Cestou se zastaví někde na pivko, většinou udělají pár krásných fotek a my maminky máme minimálně dvě hodiny čas. Většinou vegetujeme s nohama na stole a kafem v ruce a doufáme, že jim při té akční procházce nevypadne některé dítěz kočárku, že všichni psi se bezpečně vrátí a žádný tatínek neutrží nějaké vážné zranění. Ztracené dudlíky či rukavice, případně zašpiněné kočárky nás vůbec nevyvádějí z míry.

A co je na tom jejich otcovství to nejkrásnější? Já si myslím že to, jak pyšní na své potomky jsou. Jak hrdě prohlásí: „To je můj syn. To je moje dcera." Jak rovně při tom stojí a s jak něžným úsměvem to sdělují světu. A za to a za spoustu dalších věcí je přece milujeme, ne?

A byl to krásný rok a také to byla velká dřina. Začátky byly složité, jako asi všude. Člověk neměl čas se zastavit a rozjímat, což je možná dobře. Teď je to náročné zase trochu jiným způsobem, ale my rodiče toho většinou vydržíme víc, než jsme si původně mysleli.

V tom prvním roce života dítěte je několik důležitých milníků takových „sportovně společenských" met, které musí překonat jak naše dítě, tak i my (a občas je to nelehké).

Začne to s příchodem z porodnice, kdy toho malého tvorečka vůbec neznáme a nechápeme, proč zrovna brečí, když jsme udělali vše pro jeho blaho. Když se smíříme s tím, že občas prostě pláče jen tak, začne se otáčet na bříško a jsme z toho úplně paf . „To naše děťátko je ale šikovné" a máme pocit, že jsme objevili Ameriku.

Časem se přestaneme radovat z každé pokakané a počůrané plenky. A přestaneme pronášet při každém přebalování věty, typu:"To je ale krásné hovínko, ty jsi šikulinka." Z těchto denních činností se stává rutina, kterou se snažíme co nejrychleji zvládnout, abychom se mohli věnovat smysluplnějším věcem. Ale jak bychom byli vděční za tahle voňavá hovínka, které miminko produkuje dokud je kojené, pokud bychom věděli, co nás čeká po prvních příkrmech. Když poprvé najdete v plence normální dospělácký bobek......je to šok. Ale my lidé jsme naštěstí živočichové přizpůsobiví a zvykneme si na všechno.

Pak už přichází první vědomé úsměvy. „Naše dítě, stejně jako my, miluje Járu Cimrmana, takový inteligentní humor." A my máme pocit, že výchova jde správným směrem. Nakonec ale zjistíte, že se směje i u reklamy na dětskou výživu a to vám trochu zchladí ego.

A pak přichází takový první konec „miminkovství" a to, když vaše dítě začne lézt. Do té doby vám stačilo vyhradit pro dítě nějaký menší prostor uprostřed obýváku, kam jste mu nanosili všechny hračky a z pohodlí kožené sedačky jste pozorovali, jak zkouší brát hračky do rukou. Pochopíte, že tyto slastné okamžiky jsou nenávratně pryč, nyní vašemu potomkovi patří celý obývák. Seberete ze země vše, co může shodit (sbohem oblíbené dekorace). Časem si ale zvyknete a nakonec jste šťastní a pyšní, jak je to vaše dítko samostatné a šikovné, doplazí se pro svojí hračku samo a vy mu jí nemusíte podávat pokaždé, když mu upadne. Ve finále si tu nově získanou dovednost pochvalujete, což ještě umocní to, že se váš miláček naučí sedět. Pak nastává období klidu, ale nenechte se zmást, je to jen takový ten klid před bouří.

Vzápětí totiž přichází další meta. Dítě se začne stavět a vy pochopíte, že váš byt, který vám doposud připadal jako nejbezpečnější kout světa je plný nástrah a skrytých nebezpečí a vaše dítě neustále nachází nové věci a místa, kde se něčím nebo o něco zraní. Chvílemi až máme pocit, že to naše dítě není psychicky vyrovnané a má sklony k sebepoškozování. Bohužel nefunguje ten jasně logický princip, že pokud se jednou pořádně zraní při lezení pod konferenční stolek, tak už tam příště nepoleze. Naopak, možná se snaží nalézt řešení, jak pod konferenční stolek zalézt a nezranit se. Já ale pokládám jinou otázku: „I když tam vleze a nepraští se přitom do hlavy......co tam bude chtít dělat?"

Dítě nás ani na chvilku nenechá usnout na vavřínech. A každý další měsíc v životě našeho potomka nám přináší něco nového. Jako bychom sami prožívali znovu situace, se kterými se naše dítě setkává poprvé.

Já se například nemůžu nabažit toho udiveného a zvídavého výrazu, který nasadí naše Laura pokaždé, když vidí něco, co nezná. Teď objevila naše staré nástěnné hodiny a několikrát za den jí musíme zvedat, aby se jich alespoň prstíčkem dotkla. Největší radost jí ale kupodivu dělají moje kolena. Jen jsem jí je ukázala při popisování různých částí těla a její reakce mě více než udivila. Laura dostala hysterický záchvat smíchu až málem spadla z nočníku. Neustále ta moje kostěná kolena chytala do rukou jako řadící páky a tloukla do nich pěstičkami jako na bubínky. Jo, dítě nám připomene všechny ty mindráky z puberty – vždyť já kvůli svým vystouplým kolenům téměř nenosila sukně a rodiče mi pořád říkali, jak jsou moje kolena zcela normální a v pořádku.......Laura mi zase jednou dokázala, jak rodiče svým dětem občas říkají nesmysly, jen aby jim udělali radost.

A tak mi to rodičovství dává úplně nový rozměr, jakoby se nám znovu nabízela možnost prožít dětství, jen s trochu dospěláckým nadhledem a s notnou dávkou opatrnosti. A to je přece opravdu úžasná šance, kterou nesmíme promarnit. Vše tohle se mi honí hlavou a až za týden budu sfoukávat tu jedinou svíčku z Lauřina dortu, budu si za ní přát, aby měla ty nejskvělejší rodiče pod sluncem, stejně jako já.